Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Seskupení Cormorant je kapelou, o níž se toho u nás moc nedočtete. Amerika je velká a zdaleka ne všechno přeletí přes oceán i k nám, ačkoli cesty jsou dnes mnohem schůdnější než jak tomu bývalo dříve za dob neinternetových. K albu „Metazoa“ jsem se dostal náhodou díky okouzlujícímu obalu od Julie Dillon, který někdo někde vyzdvihoval. Nakonec se ukázalo, že krása desky nespočívá jen v grafickém rozměru, ale i v tom hudebním. Ptáte se, proč se takovému dílu nedostává větší pozornosti? Inu, úskalí vlastního nákladu… Na čemž se podle všeho ještě dlouho nic nezmění

Jelikož jde o soubor neznámý, pojďme si jej v krátkosti představit. Cormorant pochází ze Spojených států, konkrétně ze San Franciska, kde se údajně řadí k nové nadějné experimentální vlně undergroundových kapel z Bay Area. Přívlastek experimentální se ke kapele skutečně hodí, minimálně proto, že jde o band složený z muzikantů z odlišných hudebních scén. Vokalista a baskytarista v jedné osobě frontmana Arthura von Nagela vyrůstal na folk rocku a klasické hudbě, bubeník Brennan Kunkel se povětšinou vyžívá v hiphopových rytmech a kytarista Nick Cohon kdysi fungoval ve folkové skupině, kde kromě akustické kytary hrál i na banjo či mandolínu...Těžko říct, co je k tomu vedlo, ale tahle rozmanitá individua se rozhodla v roce 2007 založit metalovou kapelu.

Nutno podotknout, že tato rozmanitost je na výsledku znát. Příjde mi docela těžké hudbu Cormorant někam zařadit, i když nejde o nic složitého. Na „Metazoa“ se prolínají metalové styly od deathu, doomu přes black až k heavy metalu a to zdaleka není vše. Na desce je také cítit nádech amerického folku a určitá retrospektiva k rocku sedmé dekády uplynulého století. Sice se jedná o malé drobky ve zvuku kytary v sóle, nebo pomalou pasáž akustického ražení, nicméně na náladu to má dopad nemalý. Celku napomáhá „uličnicky“ dřevní zvuk (sorry za ten expres), v němž má prsty dredatý Billy Anderson, známý ze spolupráce například s Neurosis. Produkoval i „The Gathering Wilderness“ od Primordial, jejichž hudba je ve vztahu ke Cormorant do určité míry analogická.

„Metazoa“ je velmi melodické a kytarové album. S výše uvedenými metalovými odnožemi ve sloučení se slovy experimentální nebo atmosférický se často pojí širší nástrojové obsazení v čele s klávesami, ale tímto směrem to Cormorant moc nepřehánějí. V některých skladbách se blýskne cello nebo mandolína, ale kapela se soustředí převážně na metalovou stránku věci a prim hrají kytary. Vokálně je deska variabilní a můžete se těšit na několik poloh zpěvu včetně hlubokého „murmuru“, čistého vokálu nebo blackového skřeku. Je to tím, že do zpěvové fáze jsou zapojení těméř všichni členové (i bubeník). V sedmé „Hole in the Sea“ pěje i hostující zpěvačka, jejíž nenápadnou roli pozvedává výjimečně ochraptělý a vychlastaný mužský.

Když už jsem zmínil jednu skladbu, mohl bych prolétnout i zbytek. Deska začíná šlapavým songem „Scavengers Feast“ a už zde kapela ukazuje několik svých tváří. Střednětempý metalový základ, folkem načichlá akustická vsuvka a ústřední motiv ve středu a v závěru songu, v němž Cormorant představují jednu ze svých silných zbraní – úžasný chytlavý riff s hard rockovým feelingem. To platí i o následující skladbě „Uneasy Lies the Head“. Ta začíná ztěžklými sabbathovskými kily a zhruba v půlce přichází další skvělý riff hymnického charakteru. Cormorant si jedou svůj standard a v momentě, kdy by u jiné kapely skladba spěla ke svému finiši, objeví se motiv, který srazí posluchače do kolen. Takové lehké uspávání a najednou rána do srdce.

Jak jsem psal už v úvodu, o Cormorant není za hranicemi jejich vlasti moc známo, ale oni o tom, co se děje v evropských zkušebnách, určitě vědí dost. Usvědčení leží v polobaladě „Salt Of the Earth“, která nemůže popřít opethovský odér. Zní to však výborně, tuto inspiraci určitě s mávnutím prominete. Následující „Blood on the Cornfields“ je svižnou a hitovou předzvěstí prvního opusu desky – „Hanging Gardens“. Jedenáctiminutová skladba s líbezným (a lehce bluesovým) začátkem není soustem, kterého by se měl posluchač bát, skladba disponuje mnoha změnami a musím říct, že s její rozmáchlostí problém nemám. Epický song se na desce nachází ještě jeden – „The Emigrant's Wake“ – a ani ten se za svou desetiminutovou stopáž nemusí stydět. Rovněž začíná klidně, díky decentní aranži ženského sboru i mysticky, načež se překlene do black metalového podhoubí a po několika okamžicích je skladba zase trochu někde jinde. Zbytečné popisovat, radši slyšet. Předposlední „Sky Burial“ začíná ultramelodickým refrénem, pak trochu spadne v ospalém tempu a recitativu, ale už kvůli skvělému ústřednímu motivu s čistými vokály stojí za to vydržet až do konce. A poslední „Voices of the Mountain“? Hezká folková instrumentálka, která je ideálním melancholickým zakončením alba.