Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzské Corpus Diavolis není nutné znalcům dlouze představovat, protože už straší dobrých čtrnáct let. Přesto zatím nepatří ke stálicím žádného labelu, a tak lze jen doufat, že současní Les Acteurs de l´Ombre Productions se ukážou být tím pravým hnízdem, do kterého začnou pravidelně snášet svá zkažená vejce. Ze jmenované stáje nedávno došlo promo jejich aktuální desky Apocatastase a náladu mi hned zvednul její obal. Radost pohledět. Jde o tematicky čistý, barevně decentní obraz, a na matném papíře to vypadá hezky. Je to na první pohled blackmetalové album, navíc z Francie, takže bude mít určitě pikantní nebo dekadentní chuť.

Snad je to už tradice, ale Francouzi jakoby měli patent na chladně industriální atmosféru. Prchavé pocity závrati z prázdných továrních prostor se dostavují skoro okamžitě a nejen obdivovatelé urbexu se můžou tetelit blahem. A v tomto prostředí se začíná rozvíjet blacková sypanice tradičního střihu. V rytmickém hukotu nabývá na síle deklamující hlas, který často přechází do jakéhosi liturgického blábolení a skladby dostávají podobu určitého obřadu. K tomuto pocitu přispívají i sborově zpívané mantry ďábelské latiny. Není divu, že to člověka stahuje k myšlenkám na všemožné sekty a černé mše. Trošku kýč, ale někdo to rád. Ovšem nefalšované vzrušení se dostavuje sporadicky, ten dojem zaujetí není v každém okamžiku upřímný a pravověrný. Titulní skladba má určitě svoje kouzlo a patří k tomu nejsilnějšímu na albu. Pro toho, kdo zase nejraději betelně zuřivé brusky, může být vrcholem skladba Triumphant Black Flame. Každý si dokáže najít to své, ale vždy jen na určitém místě. Co mně zaručeně zvedá tep, je sólová kytárka, která studeně odkrajuje zaschlé škraloupy dne a stává se osamělým vykonavatelem nastupujícího soumraku. Její osamocená jízda nad spodními proudy neřízeného hukotu nabízí jasný kurz, lkavý a osamělý zpěv utrpení. Celkový obraz alba je však mdlý a je nutné se smířit s tím, že fádní motivy se často opakují do zblbnutí a pokud neupadnete do hypnotického spánku, tak se prostě budete nudit.

První poslech tyhle slabiny neodhalí. Apocatastase má šmrnc, od počátku hraje na city zvědavého konzumenta a studená melodie není to co studená sprcha. Ale jak plyne čas, tak u druhé skladby  Colludium náhle jediný výrazný kytarový motiv přestává stačit a rozpaky pučí jako bledule. To samé platí i u té další a najednou se plácáme v kruhu bez výhledu kam dál. Pro silnější bodové hodnocení nejsou argumenty. Apocatastase není víc než slabý průměr a nevidím jediný důvod, proč nesáhnout po něčem výraznějším a nápaditějším. Konkrétně z Řecka, nevím proč, ale tohle album mi jižní podnebí něčím připomíná. A tak přesto, že hýří všemi atributy stylu, ty se mi zdají vyvařené do mrtvolné bledosti a mrtvola ani nezapáchá. Corpus Diavolis se spokojili s omíláním jednotvárných nápadů, čímž si mnoho stoupenců nezískají.