Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedostatek soudnosti, ztráta i posledního zbytku vkusu a nejspíše i mizivé procento objektivního pohledu na tvorbu. A napadá mě ještě mnoho dalších slov, která by dokázala vystihnout to, kam se kdysi velice odvážná a vynikající kapela Crematory dokázala dostat. Antiserum před cca dvěma lety na tom bylo dost špatně a aktuální, již třináctá řadovka na tom není nijak lépe. Všude se dočítám kecy o tom, jak šli kluci ke kořenům a nahráli syrové album, kde to kytary brousí a bicí do toho kopou… no prostě jak za starých časů. Tedy pokud si každý nepouštíme jinou desku, tak fakt nevím…

Crematory opustili lehce BDSM styl minulé desky, Katrin se už tolik nesnaží působit jako revival Scooter a zklidnila svůj nástroj. Drhne se mnohdy skvěle, že bych v tom slyšel ozvěny starých desek… možná, ono to při troše snahy není tak těžké, Crematory nikdy nehráli kdovíjak složitou muziku, takže když se trochu přitvrdí, lze tam slyšet vlastně cokoliv, co chcete. Co mě ale štve, je, že se z nich na nové desce už stal totální german-pop, k jakému mají Němci tendenci „ujíždět“ a nedají si prostě pokoj. Velké refrény působící dojmem, že s nimi zpívá celé studio, kýčovité klávesové linky, zahratelné dvěma prsty. Ta metalová porce sice občas stojí za to, ale to mi prostě nestačí. Ono se to totiž drhne stále stejně.

Monument není monumentem, je to průser. Kapela nepředvádí naprosto nic, co by už nepředvedla předtím, ustálila se v rádoby současném vyznění „modern metal“ – kombinaci ostrých kytar, elektroniky, kláves a přestřelené produkci (kde čím hlasitěji mix vyznívá, tím lépe). Stále je tam slyšet velký důraz na klávesy, které ke Crematory patří neodmyslitelně, ale ono to slyšet i na třinácté desce… proč vlastně? Kapela si už vyzkoušela mnohé, nějaké extrémní pokusy o změnu stylu nikdy neproběhly (od gothic metalu maximálně tak do industriálu a jakémusi hybridu německé diskotéky), všechno tedy už zní zoufale oposlouchaně a nezáživně.

Nic na tom potom už nezlepšuje fakt, že tu jede kýč za kýčem a celé to provedení mě až posadilo na prdel. Texty? Tragédie. Kýčovité povídánky o tom, co bude, než zemřu a taky o tom, že vrány budou volat mé jméno. A takhle pořád dokola. Klipy? Shrnu ty tři aktuální. Kapela, za kterou je řada světel, občas prostřih na chudáka motajícího se okolo hradebních zdí, občas polonahé tetované slečny, co se vlní do rytmu. Hm? To už ty pandy na hřbitově jsou větší sranda. Nějaké výkony na poli instrumentálním? Krom standardní metalové práce za všemi nástroji naprosto nic. A za mikrofonem? Pozitivní stále je, že Crematory se nestydí za rodný jazyk a stále je tu dost skladeb v němčině. Felix je velice špatný zpěvák s naopak velice charismatickým chrchlákem, takže jako SPZka dobrý. Jako jednu z nejlepších věcí, co se Crematory mohla stát, je zpívající kytarista Tosse (nahradivší Matthiase, který mě bavil o fous víc). Čistý zpěv v kontrastu s Felixem je dobrý tah a vždy bude fungovat. A to bychom měli sečtené všechny klady desky.

Monument? Vyhněte se tomuto dílu, pokud máte ještě Crematory aspoň trochu rádi. Já je mám rád i nadále, ale kvůli starým deskám jako například Illusions. Ta kapela nepředvádí nic víc, než touhu hrát stále to samé a lidé jí to z nějakého sprostého důvodu baští. Nechci, aby hráli svůj dřívější metal, nesnáším ty velké „návraty“ plné velkohubých keců okolo. Ono stačí trochu přehodnotit to, kam se dostali a co by mělo být jinak. Ale tady se bohužel obávám, že tahle kapela už do toho totálně spadla a nemá důvod se z toho „pohodlí“ vyhrabat ven. O další žrádlo z jejich dílny už asi příště ani nezavadím.