Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Iron Maiden jest velké jméno, kterého by se nejeden amatérský a nevzdělaný kritik raději ani nedotknul, natož aby se na tvorbu podíval s odstupem bez slepého respektu a omílání otřepaných frází. Vypovědět, že se něco povedlo či nikoliv, je lehké, ale někdy zároveň i mučivé a svazující. Na druhou stranu je zároveň značně zmlazující, když i na starém mohutném listnáči provedete radikální řez, který odhalí, že vše momentálně rostoucí je jen zbytečné dřevo a důležitý je kmen a pět či šest nadějných větví.

Zmlazení by potřebovali i současní Iron Maiden. Pánové nám zestárli a byť si to člověk nepřipouští, rychlost života a jeho bytí je jen nicotný mžik. Hodně nepovedeně nám své zrání a ústup z metalových pozic naznačili na předchozím albu The Final Frontier. Nyní konečně trochu důstojně ukazují, jak by měli stárnout heavymetaloví dinosauři se ctí a grácií. Posledně se hudebníci snažili co nejvíce zastřít sebe samé, ale slabost tehdejších nápadů nebyla až na několik výjimek s to přinést cokoliv zajímavého. Nyní zjevně poučení matadoři skládají opravnou zkoušku k přechodu do poslední životní etapy a hlasitě si říkají o odpuštění.

Hned úvod alba mě trochu vyděsil a nalajnoval nepovzbudivé úvahy, kterými jsem se zaobíral s albovým předchůdcem. Nejprve je posluchač navnaděn na netradiční notu, ale následně je zavalen typickou rozvláčnou hevíkovou skladbou, která ničím nevyčnívá a spíše nudí. Pravda, snaží se budovat jistou atmosféru hašenou obligátností a tradicionálami vytvořenými samotnými autory. Dickinson graduje a šponuje, co mu tělo dovoluje, doluje pro něj neobvyklé harmonie a melodie. Agilně demonstruje své zrání, téměř netenčící se možnosti a ochotu jít i trochu jinými východisky. Hudební doprovod páně Dickinsona je však ve většině případů fatálně fádní a ukazuje na to, že se přednostně spoléhá především na vokalistu. Chudák Nicko je zastrčený do pozadí v jinak slušném staromilském zvukovém kabátku, jako by sám o sobě neuměl. Velká škoda.

Nechutná stopáž alba slibuje ve svých rozsáhlých epických skladbách mnohé. Otázka je, zda minoritní skryté klenoty jsou dostatečně drahocenné, aby srovnaly dluh způsobený nešvary alba, především přebytečností a nudou. Budovat klenuté majestátní skladby se Iron Maiden ještě občas daří a nejedna slza musí ukápnout i po letech, o tom žádná. Ovšem lehkost, s jakou to dříve činili, je jim nyní při srovnávání na obtíž a sféry, kterých se dříve dotýkali, nyní jen zpovzdálí míjejí, neb základní stavební prvky jsou stále tytéž a nemají tak u ošlehaného posluchače sílu odnést jej nad dávno řečené hranice nebetyčného požitku. Byť občas mají sílu strhnout. Nejeden nadrozměrný mastodont přináší mimo klasiku netradiční melodie i harmonie, vokálně se vymyká i Dickinson. Na pranýř kladu občasnou lacinou stadionovou halekačku a soft-rockové synťáky, to jsou ony prvky, které nadějnou zajímavou strukturu skladeb zbytečně změkčují a rozmělňují, namísto posunu k novému dospělému výrazu.

Iron Maiden dneška nezvládají svoji roli, ztrácejí sebereflexi a jako by se báli uchopit své žezlo a oprávněně vládnout dále. Chybí jim osobnost do studia nebo větší vnitřní autocenzura. Ano stačilo málo, ale v případě Iron Maiden tomuto málu stojí v cestě nepřekonatelné bariéry. To málo mohlo dovolit hovořit o albu The Book of Souls v superlativech. Vyškrtala-li by se většina zbytečných obligátně povinných skladeb a zredukovala se stopáž rozlehlých epických songů, začali by si Iron Maiden tesat závěrečnou větu na svém pomníku. Na druhou stranu mohu podotknout, že se k tomuto albu rád vrátím, což jsem u předchozího počinu The Final Frontier nikdy necítil.