Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Crippled Black Phoenix - White Light Generator

Crippled Black PhoenixWhite Light Generator

Sorgh22.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Melodie jsou asi tím nejzajímavějším prvkem alba, něco jako cement do betonu. Bez něj by se nic nepostavilo a zůstala by jen sypká hromada ničeho. To zbývající není žádná díra do světa a najít se dá u řady dalších kapel.

První, co vás udeří do uší při poslechu Crippled Black Phoenix (CBP), je to, že jsou z Anglie. Odér ostrovní atmosféry nezůstává za kanálem, ale sebevědomě doprovází album na cestě k zákazníkovi. Ten, pokud má jen trochu vycvičené ucho, tento fakt nemůže nezachytit.  Je to na jednu stranu plus, takový jasný punc má svoji hodnotu, na druhou stranu to kapelu háže do již definované škatule, kterou tvořili jiní a není snadné se potom odlišit.


Na novince CBP složili beze sporu silné skladby, jakoby měli přímo v popisu práce sáhnout do citového centra svého fanouška, dojmout ho k nepřítomnému pohledu do zdi a pro dobrý dojem se tvářit jakože na tom nic není. Jestli je to pouhá maska, pod níž se ukrývá nadprůměrně citlivá duše, nebo jsou opravdu nad věcí, posoudit nedokážu.

 

Album se skládá ze dvou disků (asfaltů). První nese název Black Light Side a obsahuje sedm tracků,  ten druhý pak White Light Side a má jich šest. CBP na nich přináší alternativní rock  ovlivněný post-rockovým viděním kapel jako Mogwai nebo Kwoon. Z první jmenovanou jsou i personálně propojeni, tedy nic divného. Obě části desky stojí na výrazných, často hitových písních s jejichž přijetím nebude mít většinové publikum problém, ale ti, co hledají něco víc, se asi po čase začnou ošívat. Skladby svoji melancholii příliš koncentrují na jedno místo, je to mnoho zážitků v jeden moment, a to jednoho přesytí. Přitom právě melodie  jsou asi tím nejzajímavějším prvkem alba, něco jako cement do betonu. Bez něj by se nic nepostavilo a zůstala by jen sypká hromada ničeho. To zbývající není žádná díra do světa a najít se dá u řady dalších kapel.


Na to, že se valná část potácí v pomalejším tempu a předvádí stále jen melancholickou polohu, je hrací doba přesahující jednu hodinu příliš. Jen několikrát dojde k mírnému přitvrzení, nálada vystupňovaná k silnějšímu prožitku se pokusí získat nadvládu a trošku vymést uspané pavouky, ale nadlouho se jí to nepodaří. Tyto snahy se výrazněji dostávají na povrch v Let´s Have An Apocalypse Now, Black Light Generator a místy i v některých dalších skladbách.

Celé situaci nahrává zpěv, který nese typické zabarvení pro podobně smutné žánry. Místy mi až zvedá žluč, to přiznávám bez uzardění. Kvanta lidí si jej naopak užije a nechá se vést slzavým údolím až k závěrečnému game over.  Nic proti, ale já jsem mimo. Za zajímavější považuji místa, kde se k mikrofonu dostává zpěvačka, která nahrávku příjemně osvěžuje.

 

Zpočátku jsem k desce tak kriticky nepřistupoval. I mě chytly silné skladby za pačesy a já se nechal kolébat v mlhách emocí. Zanedlouho jsem byl ale tak přesycen, že jsem album musel nadlouho odložit. Chybí mi rozumná míra a troška příjemnch kontrastů. Špatná deska to asi nebude soudě podle dalších ohlasů na internetu. Osobně dávám mírný nadprůměr, ale dávkovat si ji budu jen střídmě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 23.9.14 18:20odpovědět

Mám to dost podobně. Jsou chvíle, kdy jsem nadšený a jsou místa, kdy se ztrácím a přemýšlím, proč to vlastně poslouchám...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky