Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jen pro pořádek - to nejznámější jméno spojené s touto kapelou je pro mě odjakživa Justin Greaves. V minulosti bubeník Iron Monkey a Electric Wizard a v současnosti především mozek Crippled Black Phoenix. To především nezmiňuji jen tak pro nic za nic, protože právě vydané dvanácté album už něco znamená. Justin je ale taky chlápek, který toho má srdci víc. Vedle tohoto zemitě atmosférického ansámblu, ve kterém se střetávají vlivy post i hard rocku, stoneru, psychedelie a taky prog rocku, je aktivní ještě u dreamy gotiků Se Delan. A ti u nás na Echoes byli na návštěvě už dvakrát. Málem jsem na ně zapomněl, ale tyhle řádky jim tentokrát nepatří. Crippled Black Phoenix toho za svou skoro dvacetiletou éru stihli mnohem víc. Jsou jednoduše při síle a svými alby nás zásobují velmi pravidelně. Přičemž já u nich vždycky spíš jen opatrně našlapuji, než abych jim dlouze propadl, natož je nějak uctíval. Poslechnu, uspořádám myšlenky a jde se dál. Bez větších rozhřešení a dumáním nad tím, jestli se mě něco výrazněji dotklo. S Banefyre je to ale trochu jinak, toho společného času bylo mnohem víc. Chtělo by se říct až na recenzi.

Už těch šílených devadesát minut stálo za rozhodnutím nové album pořádně rozlousknout. V klidu si ho rozebrat, nenechat se zviklat a nenechat si ani přehnaně napovídat. A protože se ty první poslechy nesly ve znamení velkých sympatií, zajímalo mě hlavně to, jestli se kapele povede udržet pozornost a soustředění celou hrací dobu. Nebudeme si nic nalhávat, je to dost oříšek. Já bych Banefyre klidně o tři skladby zkrátil, což by představovalo až půlhodinu hudby. Příběh je ale příběh. Ten můj je ve vztahu k této desce taky solidní, jen ten konec mám mírně v mlze. Namlsaný a spokojený už prostě tu pomalu se rozeznívající čtvrthodinu The Scene Is A False Prophet úplně nedávám. A to kolem ní taky moc ne. Ale upřímně, zas tak moc mi to nevadí, protože jinak je tahle deska vážně dobrá. Náladově i stylově rozkročená, díky hromadě lidí (s desítkou hostů skutečně hromadě) se na ní podílejících taky patřičně bohatá. Universální, načichlá magií i melancholická. Takový hudební výlet od starých rituálů přes The Cure až k Pink Floyd, pokud bych měl být vyloženě jmenovitý.

Za kompletní hudbou Banefyre stojí Justin, texty si mezi sebe rozdělili Belinda Kordic a Joel Segerstedt. A pak je tu ta desítka hostů. Otvírák Intro/Incantation For The Different nás zavede do podivného, šamanského prostředí. Jedna z poloh desky je i ta strašidelná. Někdy se prostě nemusíte cítit úplně v bezpečí. Jinak je to jenom takový úvod - bla, bla zaříkadlo s kusem vyprávění. Ve Wyches And Basterdz už se ale kapela rozehraje v krásně atmosférickém pohupování na doom rockovém základě. Jedna z nejsilnějších věcí desky s éterickým Belindiným vokálem. A přitom stačí málo, propojit harmonii čarovného atmosférična s hlasem, který se umí dostat pod kůži. Tajemnost alba pokračuje v následující Ghostland, což je taková až pochodová hymna. V The Reckoning se ukáže, jak zeširoka lze Crippled Black Phoenix vnímat. Dotek keltského folklóru, rázovitosti a posunutí skladby do barevnějšího spektra rock music. U Bonefire se opakuje podobná atmo lehkost jako u Wyches And Basterdz, jako bych slyšel Tiamat a alba od Skeleton Skeletron výše. Jen nás místo ďábelského Edlunda znovu provází Belinda. Gotická kytarovka, vřelá a chytlavá, a to já můžu.

V Rose Of Jericho se kapela rozpíná se svou post-rockovou symfonií. Dojemnou, křehkou a výpravnou. Vlastně je to klasika stylu v každém ohledu, i s těmi vokály, ale ten rozkvět songu prostě funguje báječně. Následuje víc nostalgie a bigbítové přímosti Blackout77, ale přitom je to jako skoro pořád na této desce - jako ve snech. Pokud bychom se měli bavit na téma hitovost, nebo schopnost poslat melodie do vyšších sfér (což CBP vážně umí), jedním z adeptů alba bude Everything Is Beautiful But Us. K té se vracím vážně často. U The Pilgrim nastane víc pavučinové potemnělosti á la The Cure, ale nic není bezvýchodné. To jen ztlumené světlo svítí na cestu o něco slaběji, než bychom možná chtěli. Ale to už pomalu ale jistě pozoruji, že to světlo na mé cestě zhasíná doopravdy. Emocí a prožitků už bylo tolik, stejně jako přehoupnutí se od těžších riffů, přes ty melodické až do říše snů, že už je moc těžké se soustředit. Poslední dvě skladby, nebo vlastně tři, a s metalovým bonusem No Regrets dokonce čtyři, už se příliš nechytám. Musím si ty věci pouštět s odstupem a později. A v té dlouhatánské The Scene Is A False Prophet jako bych z dálky slyšel ozvěny islandských kaubojs Sólstafir...

Banefyre je v jednotlivých skladbách skvělou deskou, kterou dohání to, kolik nám toho chce sdělit. Lakonicky řečeno přetahuje svou směnu a hraje nad plán. Není to nic z čeho by se mělo bláznit, ale v hlavě to zůstane. Takto v mém hodnocení musím dát nějaké ty bodíky dolů. Čímž chci říct, že jinak bych byl hodně vysoko a fakt rád. Jednoduše proto, že mi Banefyre svou polohou a tím, jaká atmosférická a přitom živoucí energie z ní jde, velmi sedla. To přepínání různých poloh kapely má svůj šarm.