Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakkoliv se tváří nové dílo progresivních CYNIC mírumilovně a snadno poslouchatelně, musím přiznat barvu, že mi dalo pěkně zabrat. Každý týden vidím tuto desku v jiném světle. Což jistě znamená, že není tuctovou záležitostí a je třeba prokousávat se libými tóny i pod povrchem. V podstatě tak bych mohl definovat můj celkový přístup k diskografii CYNIC po celou dobu funkčnosti i odpočinku. „Focus“ jsem tenkrát samozřejmě jako správný metloš odmítl s odporem "cože to je za podivnost", jako i na jejich žánrové souputníky Aheist nebo Pestilence s chutí zapomněl a po letech opět oprášil a prožil. V podstatě jako každý druhý.

Jejich návratové album „Traced in Air“ jsem uctíval, ale s dalšími „ípíčky“ mě opět omrzeli. Proto jsem značně na rozpacích očekával, v jakém duchu se bude „Kindly Bent to Free Us“ nacházet. Prvotní bohapusté nadšení vystřídal kyselý úsměv a ten se opět postupně rozněžnil. Tolik tedy k mým pocitům, které jsou stejně nepodstatné jakožto neobjektivní pohled podivného patrona.

Představovat kapelu asi nemá smyslu, neb je to světoznámá legenda progresivního či technického death metalu (minulost) a recenze na jejich alba jsou snad ve všech médiích. Co tedy přináší „Kindly Bent To Free Us“ dle mého názoru? Určitý vývoj je citelný směrem k větší melodičnosti, nenávratné ztrátě growlu i lehké změně rukopisu směrem k větší rafinovanosti. Vokály Paula Masvidala tradičně nepředstavují absolutně žádné umění, ale spíš levnější doprovod. Vezmeme-li v úvahu virtuózní umění trojice, je na pováženou, nechtějí-li přibírat žádnou novou posilu do kapely, že neabsentují pěveckou linku úplně. Nicméně přiznávám, že když pominu fakt hudební nadřazenosti, zpěvy nejsou špatné, byť se nesou v jiné atmosféře než zbytek.

Psychedelicky vzdušné broukání háže CYNIC do sfér Porcupine Tree, což není špatné, ale výsledek je lehce rozhozený. O to větší chválu můžu pět jak na strunné nástroje, tak na fenomenální bicí páně Reinerta. Zaslechl jsem výhrady k vytažené base (viď Jirko), ale já si ji právě tak užívám. Navíc Sean Malone hraje i na - mě neznámý- nástroj Chapman Stick, který je jakýmsi spojením basy s kytarou. Když jsem se na něj zaměřil, užasl jsem nad pestrou škálou možností, které jsou dané jak strunami basovými, tak právě kytarovými. S historie a googlu už vím, že to byl a je běžný nástroj artové či progresivní scény, takže obohacen o nové poznatky vychutnávám bohatosti tónů přelívajících se na vlnách jazzu a psychedelie v rockovém hávu.

Stejně tak druhý (první) strunný mistr Masvidal nijak nepřehrává a vyšumělé retro, které na nás vyčuhuje zpoza rohu, tak dostává hezky nový barevný kabátek. A tím pak posouvá vyznění CYNIC do odlišných vod, aniž by nebylo znát, s kým máte tu čest. Přestože postrádám ono geniální fluidum z minulosti, je třeba vytáhnout právě skladatelské a aranžérské umění, v němž cítíte nejen zkušené muzikanty, ale hlavně nehynoucí nadšence, kteří nalezli hluboké vody inspirací a neutopených múz. Čtyřicetiminutová sbírka písní pak roste před očima, aby se pak (nemáte-li náladu) opět změnila v šeď.

Jsem na vážkách v hodnocení „Kindly Bent To Free Us“. Jak jsem předeslal, jedná se o desku náročnou, byť se na první dojem může zdát lehoučká jako pírko. Hodně záleží i na vašem rozpoložení, jak ji přijmete. O hudebním mistrovství není třeba polemizovat, to je lahůdkoidní realita. Spíš asi leckoho zarazí hladkost pojetí a zároveň jakási šedivá aura kolem. Jakkoliv se zdá pozitivně založená, na radostné trylkování zapomeňte, byť se smutku vyhýbá. Tolik k mojí disharmonické reakci na nové album technických atmosfériků CYNIC.