Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Origin vydali svou sedmou řadovou desku koncem června. Recenze byly napsány, natočeny; šumy a vzruchy z této desky se poměrně inertně vytratily v přívalu dalších novinek. Co naplat, dnešní vším přesycená doba na nic nečeká. Odsýpá jako John Longstreth, jen s menším citem a bezohledněji. Pojďme trochu zpomalit a přebrat si časem utříbené dojmy z nového alba. Prokousávat se novinkou nebylo úplně snadné, jelikož skepse z minulých dvou alb srazila očekávání i chuť pustit se do nového materiálu poměrně hluboko.

O to snazší se jeví konstatování, že Unparalled Universe nabízí rozhodně nejlepší materiál, který Origin v jejich post-Antithesis éře vyprodukovali. Nutno dodat, že porobit si předešlé dvě nahrávky Entity a Omnipresence nevyžadovalo v rámci teritoria, jež mají Origin pod palcem, žádné extra nadlidské schopnosti. Nové album mělní své dva předchůdce samotnou skutečností, že zmizel prostor pro krátkometrážní, grindující skladby. Stopáž nových kompozic nepadá pod dvouminutovou hranici a s první vteřinou se plynule spustí syrová, dobře ochucená Origin rychta.

Například třetí skladbu Cascading Failures příjemně ukončuje atmosférické sólo. Podobných vyhrávek umístili Origin na Omnipresence několik v podobě samostatných, nicneříkajících meziher. Novinku koření Origin promyšleně, s citem. Mimo stylových postupů pro kapelu typických se ve skladbách objeví něco málo kytarových trsů připomínajících novější éru Decapitated (Mithridatic). Dostane se i na houpavou brutalitu Dying Fetus (Accident and Error), s níž si Origin pohrávali i na předešlé nahrávce. Pátá skladba Truthslayer dá připomenout, že Origin ještě nedali úplné vale výše kritizovaným, grindujícím tancovačkám. Dvouminutová palebná fronta, přibrzděná trochou polky či basovými výjezdy ala starý Napalm Death, se ovšem relativně přirozeně vklínila do celkového vyznění alba. Následující střednětempá skladba Invariance Under Transformation staví na slamovacím riffu. Neurazí ani příliš nenadchne. Navazující Dajjal se po necelé minutě krkolomně odpíchne k ničícím obrátkám z nejvyšších.

A Burden of Presence vystavuje souhrnný účet předešlým skladbám. Vynikne slamující riffáž, výborné sólo, Longstrethovy násypy, technická vybroušenost. Osobně tuto skladbu považuji za překlenovací můstek před závěrečnou devítiminutovkou Unequivocal (v překladu - jednoznačný, jasný). Má-li být název skladby nápovědou o tom, která z nových skladeb patří mezi jednoznačně nejlepší, povedlo se. Nadmíru. Konečně svěží závan ve stojatých, sic nezahnívajících vodách tohoto kvarteta. Skladba se rozjíždí, sekvence riffů se opakují, jednotlivé části skladby se překlenují přes sebe a John Longstreth má moře času se na bicích rozehrát, strhnout, akcentovat jeho nenapodobitelný groove, a pak vše odpálit v post-emo deathmetalovém konci, jenž vyznívá náramně.

S delšími kompozicemi Origin zdárně koketovali v minulosti několikrát. Unequivocal v této skládance nyní dominuje. Snad jako v jediné skladbě na albu zde slyším i dva virbly. Nebýt úplně zbytečné předělávky od Brujeria uzavírající album, ztvárnila by Unequivocal ono velké finále alba perfektně důstojným způsobem, takhle se ještě posluchači nabízí účast na after-party, která je již vcelku o ničem.

V intencích tvorby Origin lze nový materiál nazvat jedním dechem jako sympatický, ale nepříliš překvapivý. O nějakém přesahu sebe sama se můžeme bavit pouze u vychváleného válu Unequivocal. Po prvních posleších mi přišlo vhodné desku odložit stranou, nechat ji trochu sedimentovat, následně si znovu projít poslechovou procedurou a utříbením dojmů. Album, vyjma kopáků, zní v ostatní žánrové konkurenci přirozeně a syrově. Nesnaží se na posluchače vyvíjet jakýkoliv tlak. Zde zároveň tkví trochu nesmyslnost dnešní doby - posluchač prostě čeká, že na něj brutální, technický death metal vycení zuby nabuzenou produkcí trhající vjemy na kousky. Unparalled Universe svou jemně syrovou přirozeností a celkovou uvolněností prostě nekouše.

I z logiky věci plyne, že album nemůže být divoké jako před patnácti lety. Věk nezastavíme. Nicméně po naposlouchání vše víceméně funguje a naprosto nevtíravě baví. Toto, ve verdiktu nazvané, „nedochůdče” stojí trochu opodál od randálu kolem a na řevnící souputníky, jimž Origin tento styl nasypaného, technicky zarputilého death metalu definovali, se dívá s odstupem. Nesnaží se tvářit dokonale, demonstruje vyrovnanost a upřímnost sama k sobě, což někomu postačí, někomu ne. Při pohledu na alba ostatních velkých kapel se v jejich rozbředlých diskografiích poměrně ztrácím, u Origin s novým albem takový pocit úplně nemám. Držím palce směrem k dalšímu albu. Osobně si rád dopřeji více dlouhometrážních, strhujících skladeb. Klidně celé album.