Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Původně jsem chtěl začít tak, že se podíváme na jednu mladou, českou, černotou umouněnou partu. Když jsem si o ní ale začal hledat informace, tak jsem zjistil, že tak mladá zase není. Ostatní platí, ale tím, že Darkwind udávají za rok svého vzniku magický rok 1997, tak se dají považovat za ostřílené matadory. Není to ale tak jednoduché. Data a ročníky jsou hezká věc, ale když se po hudební stránce nic neděje, tak něco smrdí. Darkwind v podstatě začali seriózně existovat až v roce 2011, kdy vydali své první album. Pak se jelo ve stylu dlouhých období ticha, než vzniklo něco nového. Dnes platí, že ze zakládající sestavy zůstal jen bubeník Blard, a ostatní se do kapely postupně přidávali. 

Předchozímu albu Ventum Tenebris se věnoval kolega Bhut a já jsem zvědav, jestli na mě nové album bude taky hodné.Takže s přiměřenou zvědavostí pouštím. Začátek jako ďábel, hoblovačka, tuším zdravou špínu a zanícení. Je to a není black. Jak plyne čas, tak nabývám dojmu, že kapela je stylově neukotvená a hraje mix všemožných nápadů, které zrovna šly kolem. Některé jsou lepší, jinými bych se nechlubil. Začernalý azimut je připomínán zejména vokálem, ale hudba jako taková je obecný metal beroucí si z různých zdrojů. Podobně se hrálo v době, kdy jsem do tvrdších odnoží metalu teprve pronikal a vše s drsným zpěvem mi přislo super. Je to v tom cítit, ty časy, kdy stačilo poměrně málo a posluchač se tetelil spokojeností. 

Úplně mi nesedl zpěvaččin hlas. Je cítit urputná snaha znít tvrdě, hrobově, ale bohužel ten murmur nemá hloubku. Převažuje tak spíš takové huhlání, které mám problém brát vážně. Klidně bych si v tomhle případě dokázal představit čistý zpěv nebo přizozenější řev, ten by téhle formě mohl slušet. Nástroje, kupodivu bez basy, se zdají být ve správných rukách, řemeslně pohoda, ale neslyším nic než metalové odrhovačky, kterým chybí výrazný nápad. Většinou jde o jednoduché a opakující se motivy postavené na skromných melodiích a častém střídání sekaných akordů s hoblovačkama. Celé to drží formu, nic se neodchyluje od nastaveného kurzu, takže není možné vyzdvihnout něco nadprůměrného. Ovšem nedá se mluvit ani o propadáku. Občas mě zaujal příjemný zvuk kytary nebo krátká vyhrávka, ale je toho pomálu.

    
Album Darkness, Thy Fate tak dle mého názoru nemá sílu výrazněji promluvit do metalového dění. Ukazuje nicméně kapelu, která ráda hraje svoje věci a chce za sebou vidět víc než revivalové zbytečnosti. V tomto chválihodném konání jim musíme přát hodně zdaru.