Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Daylight Dies - Dismantling Devotion

Daylight DiesDismantling Devotion

Michal Z1.1.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nakažlivě poslouchatelná, ponurá, melancholická, doom deska, jak pro labužníky stylu, tak i pro náhodné kolemjdoucí.

Venku panuje krásná, konečně bílá zima a to i v údolí. Dostal jsem choutky poohlédnout se po něčem pomalejším, temně zlověstném a hlavně neznámém. Volba padla na pro mě totálně neznámou americkou sebranku Daylight Dies. Doom melancholie padající z drážek „Dismantling Devotion“ mi přichází vhod, je ideální k tapetování pozadí, při pozorování dění venku za tabulkou skla, kterou vymaloval mráz do roztodivných mozaik.

 

Druhé album v kariéře souboru není na první poslech. Tak už to ale chodí, u těchto náladotvorných, pochmurných záležitostí. Kdo se bude cítit jako ryba ve vodě při poslechu recenzovaného materiálu? Rozhodně příznivci Katatonie, Mar De Grises, nebo Swallow the Sun. Album na posluchače vrhá ocelový melancholicky laděný příkrov. Občas jsem onou jednotnou nevýchodností zazděn a nuděn, občas mě přestane bavit monotónní chrčák, snažící se o melodie, jen občasně prostřídaný náznakem čistého vokálu. Stylově pevně zařaditelného do melodického death doomu, včetně silného melancholického nádechu. Ten se vkusně prolíná celou plotnou a pojí jednotlivé výšlapy do celistvého depresivního tripu. Chmurná většina je obživována minoritními paprsky naděje a melodií, které hudbu vytahují z bažin nudnosti a fádnosti. Album dostalo do vínku zvuk, který lze charakterizovat jako stylový, a těšíte se jako malé děcko na bonbón, aby se prodraly k vašim slechům akustické kytary.

 

Album má standardní obtěžkanou pomalost, z níž se vymyká skladba "Dead Air". Jedná se asi o nejrozmanitější skladbu z alba, kde nalezneme i překvapivou rychlostna, nečekanou pro dark spolky typu Daylight Dies. Další silnou zbraní je kytarové spřežení Barre Gambling a Charlie Shackelford. V jejich práci si naprosto ujíždím, je to dokonalá souhra, jedna kytara tvoří dole základní hutnou stěnu a hluboké sekance, druhá na ní vytváří obrazce nálad. Někdy jen tak zevluje, rozvíjí hlavní motiv a táhlé harmonie, nebo se obě odpíchnou a najednou proplétají vlastní melodie kolem hlavní osy skladby.

 

V konečném sumáři mi vychází nakažlivě poslouchatelná, ponurá, melancholická, doom deska, jak pro labužníky stylu, tak i pro náhodné kolemjdoucí, kteří se k tomuto CD dostanou. Nevzdávejte to po prvním poslechu, pokuste se případně znovu s jinou náladou a rozjitřenou myslí, která potřebuje zhojit rány, způsobené moderní rychlou dobou. Není co ztratit, s Daylight Dies lze pouze získat. Není třeba báti se neznámého, ponořte se do „Dismantling Devotion“. Věřím, že nad hladinu - pro nadechnutí - nepůjdete celou hodinu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

maar / 5.11.12 11:25odpovědět

Pro mě je to docela objev ... po poslechu téhle platňě a nejnovější "A frail becoming" docela čumím. V podstatě nechápu, co mě na tom baví:))) Melodický stokrát hraný melodie, nijak objevnej hlas a celkem standardizovanej (v rámci žánru) sound a přesto je to kompaktní a hrozně poslouchatelná věc. A máš pravdu, je to hodně podzimní a zimní kapela:)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky