Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deadspeak - Human Alchemy

DeadspeakHuman Alchemy

Jirka D.16.7.2024
Zdroj: CD v jewel case (#MONX 011CD) // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: S Deadspeak je to jako s prohlídkou starého opuštěného sklepa – samá pavučina, samá plíseň, staroba, smrad, zatuchlina, ale v podstatě osvěžující dobrodružství.

Od prvního kontaktu s kapelou Deadspeak běží všechno na vlně ryzí sympatie, a to navzdory objektivní skutečnosti, že se vlastně jedná o nadšenecký underground, který měřit přísnými kritérii znamená moc toho nenaměřit. Jenže jaký jiný udělat závěr z toho, že kapela sama o své vůli posílá svoje první velké album, rovnou přikládá další dvouskladbové EP, píše k tomu krátkou zdravici (ručně) a ze všeho cítíte upřímné nadšení pro věc?! Celý tenhle příběh vás jakoby posouvá do předinternetových dob, kdy všechno fungovalo sice o poznání složitěji, ale díky nutnosti vynaložit určitou námahu taky o poznání věrohodněji. Ostatně i muzika, kterou Deadspeak hrají, je z kategorie historických relikvií, která by byla aktuální v dobách, kdy většina fanoušků metalu byla mnohem víc porostlá na hlavě než na zádech.

 

Přesto historie této kapely není až tak hluboká a za počátek se uvádí rok 2008, odkdy dvojice Krakus a Latex tlačí tuhle práchnivou káru určitým směrem. Asi vpřed. I když těžko říct, po dvou demech z úplných počátků se následujících třináct let nic nového nevydalo a až loni spatřila světlo světa plnohodnotná debutní deska Human Alchemy, která je vlastně důvodem i pro tento text. Co bylo v mezidobí, nevím. Současnost je old school death metal se vším všudy, přičemž kapela samou svou hudbu hodnotí jako occult death heavy metal, pod čímž si můžete představit muziku, která se o horní příčky hitparád bude ucházet jen těžko.

 

 

Faktem je, že celá tahle produkce Deadspeak má své kouzlo a jejich záhrobně znějící death metal bez jakýchkoliv příkras zaujme především (a možná i jenom) upřímným a poctivým přístupem. Kdo bude očekávat nějakou složitější instrumentaci nebo skladatelskou bravuru, nedočká se. Kdo bude očekávat jakoukoliv formu nebo jen náznak moderny, současnosti, aktuálnosti, nedočká se. Kdo si myslí, že tahle jejich hudba bude oplývat zvukem, který by snesl přívlastek alespoň standardní, myslí si špatně. Způsob vzniku v češtině výstižně popsaný jako „na koleně“ je jim vlastní a nastavení priorit je slyšitelně odlišné od něčeho, co bych nazval dnešním metalovým mainstreamem. Na druhou stranu mi přijde vyloženě osvěžující zase jednou po čase slyšet akusticky sejmuté bicí, i když jejich velká část není moc slyšet a v popředí se drží pouze zuřivě otloukaný virbl.

 

Pokud nicméně nabýváte postupně dojmu, že album Human Alchemy s tím ručně kresleným logem a grafikou celkově bych řekl spíše nešťastnou je vyložená undergroundová ostuda, tak to zase pozor. Celá ta tři čtvrtě hodina má slušný groove, málo míst, která bych nazval hluchá a jakýs takýs standard kytarově hutného death metalu bez vyložených přešlapů (pro základní orientaci myslete třeba na staré Six Feet Under). Okultní rozměr z žánrového řazení bych částečně hledal asi jen v textech (většinou polština), v hudbě kromě občasného kvílivého kytarového sóla žádné kulty neslyším. Celkově se není třeba ničeho bát, navzdory takové bubu tematice je to vlastně docela příjemná zábava a připomenutí toho, že i v dnešní době lze velmi snadno znít naprosto archaicky a přitom smysluplně. Obrázek CD edice máte TADY.

 

Deadspeak - No Respect... Neither for Living Nor for the Dead (EP)

Tomasz Prokop - zpěv / Krakus - kytara / Ataman Tolovy - baskytara / James Stewart - bicí

vydáno 04/2024 na Monomaniax Productions

 

Nové dvě skladby jsou o poznání zuřivější, zvukově ostřejší, rychlejší a nekompromisnější. Navzdory tomu, že zvuk je opět čistá garážovka, je to tentokrát garážovka sofistikovanější, s hall efektem na vokálu, se slyšitelnou baskytarou a úplně jinak nastavenými bicími. Rozdíl je hlavně v rychlosti a dravosti, z muziky čpí mnohem víc síry a vzteku, takže má člověk dojem, že Krakus s Latexem začali sledovat politické dění. Zpracování v čistě papírovém obalu a lisovaným CD je nadstandard (k mání i jako kazeta), byť zrovna pro tento případ by byl naprosto odpovídající nosič sedmipalec. Každopádně No Respect!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky