Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli se snad někde mezi hudebními fanoušky najde někdo, kdo nezná Alice In Chains, zaslouží si naši plnou podporu s maximální možnou mírou empatie. Pravděpodobně za to nemůže. Tahle kapela je minimálně pro mě jedna z těch, u které stárnu a u které to hlavně cítím v kostech. Když Layne Staley zemřel, bylo mu třicet čtyři a z toho mě teď trochu mrazí. Bylo to v roce 2002, kapela za sebou měla patnáct let fungování, tři výborné desky definující žánr, k tomu dvě stejně tak výborná mini alba Sap (1992) a Jar of Flies (1994), a třeba i skvělý živák v rámci MTV Unplugged (1996). A taky moje plné sympatie, což se počítá haha.

Od návratu na scénu v roce 2005 uběhlo už hodně vody a byl to jeden z těch návratů, jakých nebývá mnoho. Důvod? Našel bych minimálně dva - za prvé comebacková deska Black Gives Way to Blue (2009), která definovala nový zvuk kapely a stala se symbolem. A za druhé Jerry Cantrell, Sean Kinney, Mike Inez a William DuVall, protože tahle sestava je zárukou, jejíž akcie s postupem doby ani zdaleka neztrácí. Naopak. I když pravda, u předchozího alba The Devil Put Dinosaurs Here (2013) jsem trochu zapochyboval, i dnes bych jej lehce zkrátil, ale i tak se do něj nakonec zamiloval. Novinka je na tom ve startovních blocích o poznání lépe.

Rainier Fog je název desky inspirovaný stratovulkánem Mount Rainier, který leží 87 kilometrů jihovýchodně od Seattlu a o kterém si můžete něco naštudovat na wikipedii. Je to taky deska, která dorovnává počet nahrávek “před a po” na shodné tři. A taky je to deska plná vzpomínek, smrti, starých přátel a starých časů. Dovolil bych si tvrdit, že Alice nikdy nezněli tak tíživě a tak temně. Jestli jsem o odstavec výš psal o tom, že album Black Gives… definovalo nový zvuk kapely, slušelo by se dodat, že jde o zvuk metalovější a hlubší, než jakým se kapela prezentovala v Staleyovském, v podstatě alt-rockovém (grunge) období. A Rainier Fog jde v tomto ohledu asi nejdál ze všech tří posledních nahrávek a troufám si tvrdit, že komu koluje v žilách temně zelená krev Type O Negative, bude nadmíru spokojen i zde.

K albu bylo vypuštěno hodně řečí o tom, co je obsaženo v textech, co se komu honilo hlavou, když skládal tu kterou píseň, a i když jsou to jen řeči, z alba jakoby vzpomínky na staré časy, zaniklé kapely a mrtvé kamarády skutečně vyzařovaly. Alice se (nejen) pomyslně vrací do Seattlu, ke svým kořenům, k Staleymu, Mikkeu Starrovi a jako vyjadřovací prostředky volí jednak hodně hutné a těžké kytarové riffy a jednak naprosto vynikající harmonický souzvuk hlasů Cantrella a DuValla. Společná síla jejich zpěvu je obchodní značka kapely a dokáže povznést i na první poslech lehce fádní skladbu (Never Fade) úplně do jiných sfér.

Textově i hudebně je deska z převážné části dílem samozřejmě Cantrella a je tedy jasné, že nepřináší žádné překvapení, ale spíš představuje upevnění jistot a dříve vydobytých pozic. Jednou z výjimek je hodně temná skladba So Far Under s vynikajícím DuVallovým kytarovým riffem, jaký předvedl stejně tak na minulém albu ve skladbě Phantom Limb (a byl to podle mě nejlepší riff celé desky). Z tohoto pohledu je velká škoda, že se DuVall nedostává ke skládání v mnohem větší míře. Jeho ještě tíživější hudební jazyk by se k aktuálnímu rozpoložení hodil jako nikdy.

Celkově ponuré atmosféře nahrává i grafika desky, která je po předchozím albu opět dílem Ryana Clarka a která je dost možná nejlepší v rámci diskografie kapely. Aspoň tak to na mě teď působí a v kontextu tíživých melodií rozehrává další pocity nad rámec pouhého poslechu. Vedle toho poněkud rozporuplný dojem zanechává zvuk, který zcela nepřekvapivě nezapře profesionální produkci, ale bez ohledu na ne tak brutální kompresi patří stále k těm, kterým na náročnějším posluchači až tak moc nezáleží.