Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojmenovat svou kapelu Deathcrush, nota bene v Norsku, chce patřičný kus ... vlastně ani nevím čeho. Odvahy? Nesoudnosti? Vyšinutosti? Tihle Deathcrush jsou tři, pokud vím, nemají nic společného s Mayhem a pokud jde o hudbu, tak volí zcela jiné výrazové prostředky. Možný jednotící prvek by mohl být ten, že při jejich poslechu vám nemá být úplně dobře. Ale každý na to jde z úplně jiného konce.

V jednom zahraničním textu, který si kapela mimochodem cituje na svém bandcampu, se dá dohledat pasáž, v níž se o Deathcrush píše jako o one of the coolest bands I've ever seen ... they have created riot music for the 21st century. Což samozřejmě berte tak, že to někdo píše z nějakého svého vlastního důvodu, stejně jako já nemám problém zase z jiného důvodu napsat, že pro mě teda nejvíc cool rozhodně nejsou. Aniž bych vlastně věděl, co pro mě je nejvíc cool, protože si podobné dělení nesestavuju. Nicméně na otázku, jestli mě jejich deska Megazone zaujala, bych dokázal upřímně odpovědět že ano, ale jedním dechem dodávám, že mě její obsah nepostavil do pozice, v níž bych měl možnost volby.

Deathcrush jsou totiž provokativní a provokativně mají postavenou i svou první velkou desku, která spojuje svět rocku se světem taneční elektroniky a dělá to způsobem nanejvýš nepohodlným. Tedy nepohodlným navenek. Celý záměr alba je provokovat - disharmonií, kombinací vlivů a stylů, zvukovou ostrostí, diskomfortem při poslechu, vizuálem - a v důsledcích tedy zaujmout. Vezměte si skladbu Filthy Sweet, a zkuste, jak dobře vám u ní bude. Jen podotýkám, že patří k těm hodnějším a že na opačném pólu stojí kousek Push Push Push. A taky podotýkám, že Marilyn Manson na svých starých deskách dělal něco hodně podobného, a že podobně pankáčsky fungovala třeba jeho deska Portrait of an American Family. A že když si pustíte třeba věc Dump, možná si vzpomenete na rovněž na devadesátky a třeba na Prodigy. Tedy nic nového pod sluncem, jen lehká obměna nástrojů, technologií, posun v technických možnostech, trocha svižně tepajících rytmů, ale principy a podstata zůstávají zachovány.

Čímž se vracím někde na úvod svého psaní a k důvodům, proč tuhle kapelu (a nahrávku) jaksi nedokážu považovat za něco extra, byť by se tak ráda tvářila anebo by ji za to někdo rád vydával. Z mého pohledu jde totiž jen o nově přebalené starší zboží, což ale nemusí vadit, když o tom víme a tenhle limit tolerujeme. Megazone svým nasazením a snahou profackovat kohokoliv, kdo se dostane do její blízkosti, vzbuzuje sympatie, tedy za předpokladu, že v rockové (a příbuzné) muzice máte rádi provokaci a drzost. A tahle parta drzá je, řekl bych, dost. Anebo si provokaci zvolila jako marketingový záměr a zkouší, co z toho vzejde. Možností je hodně, vybrat si může každý z vás.