Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý žánr má svého matadora a svou legendu. Nejinak tomu je i v sekci noise. Zde na pomyslném trůnu přebývá japonský umělec Masami Akita a jeho projekt Merzbow. Pro někoho pojem velké váhy, pro jiného utajené místo na mapě. Přiznávám se, že donedávné doby jsem patřil do té druhé sorty lidí. Proto přicházím k novému albu Kibako zcela nepolíben tvorbou starší. Recenze se bude proto čistě věnovat této práci a nebudou ji ovlivňovat poznatky z dřívějších počinů.

Kibako je hezky zabalený dvojdisk čítající dohromady osm skladeb, z nichž ani jedna svým časem neklesá pod deset minut. Ačkoliv se to na prvotní dojem zdát nemusí, album má názor. Merzbow je dlouholetým bojovníkem proti násilí na zvířatech. Stal se veganem a své názory šíří věřejně i za pomocí této hudby. Byl vlastně průkopníkem této myšlenky v dané hudební odnoži. Do té doby se tímto tématem v noiseu nikdo nezabýval. Dnes už to bereme automaticky. V textech tento boj nenajdete, neb je vše instrumentální. Onen nesouhlas se projevuje způsobem vystupování a samotnou propagací. Ale nezabředávejme příliš zbytečně daleko.

Duše desky na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Své ojedinělé já nasadí hned od začátku. Téměř okamžitě se tak posluchač ocitá v osidlech elektronických souzvuků i vzájemně nesourodých tónů. Zvuky se na sebe vrství, vyvíjí své schémata a rozhodně se nespokojí v přešlapování na místě. Odpůrce tohoto žánru zde však nenalezne nic, co by ho mělo oslovit. Je vcelku logické, že tohle se ne u všech lidí setká s pochopením a tolerancí. Merzbow je přímým důkazem, že hudba jako taková už dávno přestala respektovat hranice. Noise je dle mého názoru vrcholem svobody v muzice. Album Kibako nám to také dává notně znát. Ale zpět k jeho náplni. Po velice energické úvodní dávce přichází nejrytmičtější skladba z desky a to druhá věc Operation Musashi. Stejně jako ostatní věci nezná hranic a svou kostru ohýbá v nepředpokládaných úhlech. Rozvíjí svou koláž o další pestré barvy a výsledek rozhodně neztrácí na kvalitě. Ať už do obrázku vmícháte jakoukoliv barvu, vše se krásně vpije a vznikne tak další netušený obrazec, který zaujme mysl. Stejně jako když otáčíte s kaleidoskopem.

Takto bychom mohli pokračovat u každé skladby. Každá dýchá jiným organickým životem. Všude voní palící se elektronika. Suché horko s vyhřátých přístrojů halí místnost. Má to svou auru a zvláštní kouzlo. Do jeho nitra však nahlédne jen člověk hodlající skutečně porozumět. Pak teprve zjistíte, že každá ta písnička je čímsi jiná, odlišná, značně svérázná a přitom je jedna k druhé neviditelně svázána. Že by odraz autorovy záliby ve svazování? Můžeme tak albu přisoudit jistý koncept.

Jak divoce a rychle album nastolilo svůj řád, tak svěže a kouzelně proplouvalo dalšími minutami. S ohlédnutím nazpět zjišťuji, že nenápadně gradovalo, aby pomyslně vyvrcholilo v předposlední skladbě druhého disku. Zde teprve pociťujete pravé trýznění a skutečný um noise hudby. Těžce nervní muzika pohrávající si psychikou posluchače. Epileptici by se měli obloukem vyhýbat poslechu. Jako lahůdka byla na závěr připravena ještě jedna poslední skladba, která je o poznání klidnější než předchozí stopy. Vytváří tak jakýsi dovětek za celou kapitolou Kibako.