Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po sérii EP se Triumph, Genus vrátili k dlouhohrajícímu formátu a natočili své druhé album s názvem Po vrhu vždy je prázdno kolébek. Od neskutečného debutu Všehorovnost je porážkou převyšujících, po kterém se kapela doslova vrhla na krátký formát a na kazety, uteklo šest let a já už ani nedoufal, že se ještě nějakého full-lenght na CD dočkám. A dočkal!

Triumph, Genus podepsali smlouvu s nizozemským ortodoxním labelem New Era Productions, který novinku vydal jak na CD, tak vinylu. Slovenští Hexencave Productions se pak zhostili kazetové edice. Nevím, jak na vinylu, ale na CD nejsou texty. Kazeta je má. Ano, Jaroslavovi je rozumět každá hláska, ale lyrika je natolik náročná, že je dobré při poslechu sledovat i psané slovo. Pokud by tohle mělo být bráno coby výtka, ano, absenci textů beru jako slabinu.

Stejně jako debut, má i Po vrhu vždy je prázdno kolébek stopáž spíše úspornou, půl hodinovou. A stejně jako tehdy, i nyní je to tak akorát. Sedmero kompozic se sáhodlouhými názvy se během dvaatřiceti minut příjemně rozmáchne, nic nepřebývá, ani nechybí. Oproti předchozím krátkým kazetám je novinka méně syrová. I zvukově mi připadne uhlazenější. Což ovšem neplatí o obsahu. Přiznám se, že jsem čekal progresi jako na debutu, nicméně tudy cesta tentokrát nevedla.

Po vrhu vždy je prázdno kolébek mě zavedlo do devadesátých let, do doby, kdy vznikaly ikonické nahrávky, kdy black neposlouchaly davy, a nehráli křesťané či hipsteři. Kdo chce z desky slyšet odkazy k Satyricon, uslyší je. Třeba i ve Svarově důrazné hře na bicí. Triumph, Genus jsou dávno natolik osobití tvůrci, že nařknout je z opisování od kohokoliv by zavánělo nejen výpraskem, ale jednoduchostí v přístupu.

Asi není nutné pitvat jednotlivé skladby. Všechny pojí nakažlivé fluidum, rytmickou hravost obsahující vše od sypaček přes přechody až po pestrost činelů, a v neposlední řadě Jaroslavův nezaměnitelný hlas. Svar se nespokojí s přímočarou skladbou. V každé si hraje s detaily, tempem, náladou. Řekl bych, že je novinka stylově ortodoxnější, ale hráčsky nestagnuje. Naopak. Tím samozřejmě poněkud zlehčuji své tvrzení, že se nejedná o progres. Vývoj se Triumph, Genus nevyhnul. Lze vystopovat náznaky návratu ke kořenům, ale bez senilního opakování a prsení se, jakože tenkrát bylo všechno lepší.

Zdánlivě minimalistické grafické provedení front coveru i s bookletem doslova srší emocemi. Když se do čelního obrázku či vnitřku obalu zahledíte delší dobu, od neúprosného chladu a soustředěné zarputilosti spatříte uměleckou vášeň. Právě tohle cítím, že by mohlo být podstatou Po vrhu vždy je prázdno kolébek. Umělecky nepotlačovaná vášeň! Takže i ty Satyricon můžeme brát pouze jako stavební kámen, ze kterého se rodí nové dílo s vlastní barvou i tvarem i skladbou i polohou.