Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Deathspell OmegaThe Synarchy of Molten Bones

Garmfrost21.11.2016
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: na všem možném
VERDIKT: Deathspell Omega jsou zpět a jsou ničiví. Třicet minut masakru pro jedince ztrácejícího poslední kus sebezáchovy. Můj top letošního roku.

Šest let od posledního převelice ceněného alba Paracletus a čtyři od všelijak přijatého EP Drought uteklo jak voda, byť tak dlouho žijící leganda Deathspell Omega své věrné ještě nenechala čekat. Letošní nadílka, zvoucí se The Synarchy of Molten Bones, je někde uváděna coby EP, jinde full-lenght fošna. Nebudu se zaobírat hloupostmi, půl hodinky dlouhá (krátká) novinka přináší extrémně intenzivní nářez vepsaný do čtyř kompozic a více než dostatečně nahrazuje onu odmlku.

 

Říkal jsem si, že si se sepsáním pocitů z nového díla DO počkám, ale pak jsem naznal, že je to fuk, lepší to nebude a narvu do recenze první dojmy, zatím jen a jen nadšené, jak už to s muzikou francouzských satanášů mívám. The Synarchy of Molten Bones nedá posluchači nic zadarmo a kdo se těšil na atmosférické hračičkování si s detaily, rozpracované na posledních nahrávkách kapely, shoří jak papírový čert. Je zvláštní přemýšlet o albu jako o nejpřímočařejším za poslední dlouhé roky a přitom cítit nepřístupnou hradbu znervózňujících kliček. A přece to tak je. Všechny songy uhání v bestiálním duchu, ničí posluchačovy city disharmoniemi odvádějícími jeho soustředění se od přímé linky. Mám pocit, jakoby se jednalo o jedinou skladbu, proměňující se v toku času v různé barvy. Ano, to jsou dopady prvních poslechů desky. Vydržíte-li ji poslouchat každý den i vícekrát, šedivá řezba ukáže své poklady.

 

Často mě napadá, zda skladby DO vznikají na bázi soustředěného skládání mozaiky, nebo se Hasjarl a jeho možní kolegové (?) nechávají unést improvizací. Není lehké se vyznat v těkavém skákání z jednoho motivu na druhý. Vnímavému docvakne po čase striktní scénář pevné stavby skladby. Nebojte se předvídatelnosti, jakmile ucítíte logiku písní. Stejně budete často šokováni náhlostí úhybů a úskoků, ať už se vám to líbí nebo ne.

 

 

Titulní obskurnost pozvolna vtahuje vaši mysl, abyste zuboženi šílenými údery padli polomrtví a do konce neměli naději na nadechnutí se. V této skladbě hodně slyším Paracletus. Tytéž kytarové vyhrávky, stejný způsob vyprávění. Jen v poněkud brutálnějším podání. Nátlak songu na představivost je tak silný, že si lebedím o poznání víc než u zmíněného klenotu. Následující Famished for Breath první skladbu převyšuje na poli extrému ještě víc. Zpěv není zpěv ale štěkot, vzteklé odsekávání a kvílení nahání hrůzu nejen slabším povahám. Šest minut bestiality zahrané mistrovským způsobem dává na srozuměnou, kdože tu je pánem. Onward Where Most with Ravin I May Meet dává opět vzpomenout na poslední dlouhohrající album. Instrumentální onanie zde dochází k pomyslnému vrcholu a zahání atmosféru do tenat zapomnění. Kdo vydrží do konce, je borec! Nulový experiment, sázka na jistotu…

 

Podobné osočování dostane ránu přes čumák hned při vyslovení. Byť je to částečně pravda. Neslyšíte nic, co by DO v minulosti nepředvedli. Internecine Iatrogenesis na tlaku ještě přidá a myslím, že i největšímu odvážlivci ve snaze se vyznat vyrostou rohy a křídla. A přece lze při obrovské snaze dosáhnout rozkoukání se v atomové bouři, kde celek působí jako ničivá masa a přitom obsahuje miliony proti sobě bojujících momentů.

 

Mít The Synarchy of Molten Bones víc než půl hodiny hracího času, nedám to a věřím, že by deska ztratila na síle. Takto je vše, jak má být. Třicet minut masakru pro jedince ztrácejícího poslední kus sebezáchovy. Nemá cenu srovnávat novinku s čímkoliv, co DO doposud nahráli. V podstatě se jedná o recyklaci a přitom je nahrávka jiná. Napadá mě přirovnání k paralelnímu vesmíru. Vše je stejné a přitom odlišné. Každopádně takovou řezbu DO nenatočili drahně let. Jestli vůbec kdy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky