Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už loni jsem propadl americké směsici těžkopádných stylů Inter Arma. Příchod nového EP The Cavern jsem proto přivítal s patřičným nadšením a doširoka otevřenou náručí. Leč neubráním se dojmu, že nazývat toto dílo jako EP mi přijde zhola zbytečné. Do jisté míry je pochopitelný fakt, že jde o pouhou jednu skladbu, ovšem termín „pouhá skladba“ postrádá na významu, když si prohlédneme stopáž, která čítá třičtvrtěhodinky.

Jistě by každý dokázal z paměti vytáhnout nějakou dlouhou skladbu, která mu utkvěla v mysli. Ať už jde o samostatnou jednostopou desku, či jen patetickou kompozici rozmáchlou na více jak deseti minutách. Takových skladeb je zkrátka velké množství. Kdybychom se zaměřili právě na ty, které mají rovnítko mezi pojmy album a píseň, jako první mne napadne Green Carnation a jejich veledílo Light Of Day, Day Of Darkness. Nebo třeba šílení Abruptum a jejich In Umbra Malitiae Ambulabo, In Aeternum In Triumpho Tenebrarum, či domácí Umbrtka na debutu Zašpinit Slunce a pak armáda noise nahrávek. Ovšem pokud smím přirovnávat, tak se obloukem vrátím k té první, ke Green Carnation. Nejen, že jsou si obě díla hudebně takřka nejblíže, ale i co se týče složení samotné skladby, nemají si co vyčítat. Inter Arma během prvních momentů skladby jednoduše představí určitý motiv a až teprve k samotnému konci skladby se k němu nenápadně navrátí. To je tah, jak bych tak řekl, stylový a fachmanský. Respektive v rámci takovéhle dlouhé věty jde o velice příjemné semknutí nahrávky.

Jinak podstata samotné hudby jde přímo až na dřeň. Přesně tak, jak už to kapela nabídla na díle předchozím Sky Burial. Rovněž se nebojí experimentovat a brousit do vod, ve kterých by se mnozí ostatní utopili ve vlastních nápadech. Inter Arma je však o něco schopnější kapelou, která si jednoduše dokáže poradit i v těch zapeklitých kličkách, které si sama uplete. A to je jedna z věcí, která mi na nich určitým způsobem imponuje. Na The Cavern totiž přehledně ukazují členitost a určitou barvitost své hudby. Létají mezi pomyslnými mantinely hardcorové zběsilosti a melancholické vážnosti post-metalu. To vše je propleteno black metalovou esencí, aby nahrávka nevyznívala příliš svěže, ale určitým způsobem dokázala posluchače svázat. A to se jim daří opravdu náramně, jelikož mé pocity jsou v dobrém smyslu skličující.

Jde o pestré dílo ve všech odstínech (a nemusí jich být nutně padesát) šedého sludge bahno mlha prach metalu. Jedna skladba, která strčí do kapsy mnohé soudobé alternativce a crossoveristy, kteří se snaží smísit blechy s bramborama za účelem samoškrabného produktu. A přitom stačí opravdu tak málo. Nahrávka není vůbec komplikovaná, pár dobrých melodií, nějaká atmosférická provázanost a zbytek už dodělá samotná improvizace a nezbytný hudební kumšt. A ten je Inter Arma vlastní.