Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při té záplavě novinek a tun nových nahrávek jsem minul, dovolím si říct skvost, parádní záležitost z Francie (to je překvápko, co?) nazvanou Deluge. Jméno znamená česky potopa a naprosto úžasně vystihuje smršť, co se na vás valí z beden. Rozmasíruje vás na atomy a přitom dokáže, stejně jako voda, vykouzlit poutavé tůně, kde se jeden zatoulá ve snění…

Deluge jsou opravdu čerstvá záležitost na hudebním trhu. Existují cca tři roky, svůj styl popisují jako untrve french black metal a stejně jako název vystihuje podstatu jejich existence. Jsou vše, jen ne trve, jakkoliv zařaditelní a přitom z jejich hudby můžete slyšet nejeden vzor. Hlavní slovo mají emoce, pak emoce a pak … emoce… Zároveň se nemusíte obávat laciného trylkování. Po většinu hrací doby vás bude drtit bestiální blast beat, post hardcorové násilí a mezi tím vším tlakem je jako stříbrná nit vetkán ambient a shoegaze. Přiznávám, že když to po sobě vidím napsané, napadá mě to, co zřejmě leckterého (leckterou) z vás – pisatel je blázen. Ale ono to funguje! Představte si vedle sebe Celeste, Alcest, ale také třeba The Ocean a to vše v blackmetalově terapeutické zuřivosti. Tohle všechno si semelte do jednoho chumlu, zkuste za nástroji vidět lidi, kterým podobné masochistické míchanice chutnají, a uvidíte svobodomyslné lidi bez předsudků, bez mantinelů, kterým jde především o umělecké hraní si se skladbou, kde má místo cokoliv. Podotýkám, že muzikantská zručnost jest podmínkou. Nebude vám ani vadit vzteklý řev bez jakéhokoliv ohnutí. Jede v jedné linii a přitom nenudí. Úplně ho vidím za mikrofonem, jak se svíjí v agónii, žíle napnuté k prasknutí. Navíc, proč by kazil dojem celistvosti svého projevu, když zpěvákovi coby hosté sekundují Stéphane Neige Paut a mě neznámá, avšak krásně éterická Helene Nusesser.

Každá píseň v sobě ukrývá něco, co jí odliší od zbytku a přitom každá představuje podstatu Deluge. „Avalanche“ vás rozmlátí na cucky. Hned od prvního prásknutí do bubnu skladba valí jako divoký proud vody mezi skalisky. Než se nadechnete, vtáhne vás to pod hladinu. Aby vaše tonutí bylo snesitelné, kroutí se kolem vás vzrušující melodie jako tanec bájných rusalek, do kterých se zamilujete a pro vášeň k těmto bytostem zemřete. Už v tomto úvodu slyšíte proměnlivost uragánu s atmosférickými vstupy shoegaze… Myslete na to, že píšu jen v termínech. V podstatě platí, že hudba Deluge se nedá popsat. Ta se musí prožít. „Appats“ pokračuje v blast beatech a ještě víc propadá atmosférám. V naprostém šílenství se nade vším vlní jednoduchá sólovka, která záhy dostane hlavní slovo. Emoční tryzna zde vyhnaná do extrému srazí do kolen i chladnějšího týpka, než jsem já. Já se válím v extázi!!! Aaaach, jak je mi šíleně, když se vše ztichne a krásné prozpěvování meluzíny zní kdesi nad hladinou… Kdesi v dálce… Ukonejší vás a … pak vás rozmete. Nene, to se nedá vydržet. Jak taky. „Mélas | Khōlé“ se zpěvem Neigeho je vrchol blaha a krutosti v jednom…

Ale nechme toho pitvání detailů. V podstatě se dá říct, že jestli jste zvyklí poslouchat hudbu a něco u toho dělat, tak v případě „Æther“ na to zapomeňte. Album je celé promyšleno tak, aby posluchačovi zamezilo zaměřit pozornost na cokoliv jiného. Inteligentně propracované plné zajímavých vsuvek, činících desku uměleckým dílem, dá citlivému křídla, aby mohl vzlétnout.