Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zubatá klepe na rameno, dej nohy přesně tam, odkud cítíš její dotek. Jsme uprostřed ošklivé pocity navozujícího lesa, nohy svazuje neprostupná tma a hlavou prochází nejedna sklíčená myšlenka. Sice by se mohlo zdát, že v tomto případě budeme mít tu čest se souborem, který našel zalíbení v kombinaci smrtícího koktejlu ruku v ruce s nutnou zkázou světa, ovšem není to pravda. SKOGEN jsou triem ze Švédska a jejich prioritním zájmem je vyrukovat s majestátním black metalem, což se jim také daří. Vyjma pár dalších uskupení, kterým přišlo neodolatelné pojmenovat svou zvlčilost právě SKOGEN, je tento severský band tak nějak nejblíže ke zdroji, neboť vychází z míst, kde severská mytologie doutná z každého ohýnku zahradního domku a hrdí blondýni pak kosí zahradu s o to důkladnějším zanícením. Slovo SKOGEN značí les, takže jsme skutečně tam, kde máme být. A i když nám možná bude dobře z pocitu zvědavosti, co nekalého se děje ve státě švédském, tak záda bude zdobit spíš husí kůže, než cokoli jiného. Z obyčejné nejistoty podivně vyhlížejícího prostředí. Budiž tedy tma.

Na svém čtvrtém albu se kapela znovu našla v epickém balení načernalých písní, které na jednu stranu troubí do světa uhelné rouhání, ovšem z jejich snažení nepramení zrůdná zlost ani primitivní liskání větvemi do kmenů statných stromů. SKOGEN jsou zacíleni cedit svou krev skrz bolest a pocity frustrace ve středním metalovém tempu. My, tvrdou hudbou pokažení a středně rychlí epici, tomu familiérně říkáme allegro daemono moderato. Jejich hudba je zakaboněná severská obloha pár minut po vichřici, která si s sebou vzala nejspíš i poslední zbytky pozitivní nálady. Okolí objímá podivný pocit strachu, z dálky se ozývá pláč a z každého dalšího kroku má člověk dojem, že jej co nevidět dožene samotná smrt. Alespoň je to velmi pravděpodobné. Tak ostatně mluví i skladby, které album "I döden" zdobí.

Hovoří k nám totiž pouze tehdy, když nebe úplně zčerná, v době, kdy je každý z nás blíž svému konci, kdy sníh uprostřed zimy pokryje dno vykopaných hrobů a les kolem nás se stane tak temným, že by v něm jeden studenta z rozvojové země jen stěží pohledal. SKOGEN přitom umí vnést do své tvorby dostatek melodií, hymnických prvků a bojové epiky, ale pochurná mysl na pokraji sil stále dominuje. Hudebních nápadů je zdá se dost, takže se lze nechat vlákat do velmi hezkých akustických momentů, nevtíravě působících klapek a když už to vypadá, že vše jaksi utichá, přichází vkusně pojatá chlapácká hymna. Hlahol z okresních putyk a akordeony na pažích starých Vikingů ovšem nehledejte, SKOGEN jsou zcela jinde. Na podobné juchání a plácání vilných šenkýřek je mnoho neužije, jejich doménou je vyvolání nehezkých výjevů, kterých se člověk v jejich přítomnosti může dočkat.