Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Desert Near the End na jejich druhém počinu "Hunt for the Sun" neschází v jejich klasickém pojetí thrash metalu dravost, energie a nasazení. Schází jim však po hříchu všechno ostatní. Nedaří se ani u thrash metalu obvyklý vzorec - namlátit to hlava nehlava, z čehož alespoň ta drásavost a pustošení na jaře vzejde. Ne, Desert Near the End zvolili chybnou odrůdu pro sadbu na thrahsmetalovém políčku, neb to, co sklízím, je velmi fádní a chudobná plodina bez chuti a libé vůně.

Řekové na to jdou od lesa, stejně jak se to činilo v Německu v letech 1990 až 1995 ve druhé až třetí thrash metalové divizi. Této jízdě neschází nasazení, ale místo pustošení posluchačských pozic a jejich uchvacování do stálých držav jen směšně vypínají ramena ve své skořepinové, boje neschopné zbroji, která neoplývá žádnými výsostnými znaky, podle kterých by bylo možné tyto bojovníky rozeznat a zapamatovat si jejich hrozbu. Hudební vzorce nedávají pražádnou naději a v podstatě většina skladeb se odehrává na vyhraničené výseči jediného nápadu a rytmického postoje. Z alba v drtivém podílu zní bídný thrash postavený na tak mizerné, neměnné rytmice a kytarové hře, že ani nějaké to obligátní ušmudlané sólování nemůže stočit výsledné dojmy k lepšímu.

Pokud nekonečné putování světem splývá vinou rovné dálnice, určitě to není na škodu, ale v hudbě jsou i jiná, kvalitnější východiska, než nabízejí Desert Near The End. Nejpozději s třetí skladbou odhaluji všechnu zastíranou prázdnotu, z které nevyvěrá nic než čirá nezáživnost. Nevěřím Řekům ani tu vřavu, něco tam schází, aby vzájemná náklonnost byla zažehnuta alespoň na poli drtivosti. Nenapomáhá tomu ani příležitostné odkopnutí cihly z plynového pedálu, neb tento úkon zase strhává plentu a odhaluje kompoziční, pěvecké a hráčské limity, o nekvalitním zvuku nemluvě.

Většina alba tone na jediné figuře rytmické i kytarové, ustrnulý nevýrazný vokál bez charismatu už celku láme vaz zcela. Bez mučení se přiznám, že nejsem schopen jednotlivé skladby jakkoliv odlišit ani po mnoha posleších. Nechápu, že se při komponování pánové nezmohli alespoň na jedno vzepjetí a nevykuli jediný trochu zajímavý klenot. Tato šichta se mi jeví jednotvárná a bez výhledu na konec. Třísky se jedna jako druhá nudně vrší do odpadní výsypky. Vrcholem nesoudnosti je odvaha pustit se se svými limitovanými schopnostmi do osmiminutové rozlehlosti, která ještě více prohlubuje celkový mizerný dojem ze snažení kapely.