Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdybyste se mě zeptali ještě před pár týdny, prohlásil bych žánr post-grunge za definitivně mrtvý a horko těžko bych hledal byť jen jeden rozumný důvod, proč jej znovu oživovat. Proč a kdy jej vzkřísili pražští FakeTown, nevím, ale hrají od roku 2011, mnoho položek v diskografii nemají (prakticky skoro nic), a teprve letos v květnu vydali svou debutní dlouhohrající desku, která pro mě byla vůbec první zkušeností s nimi. A pokud měl post-grunge nějaké neduhy, tak ten hlavní (hudební a textařský patos) si tahle parta vybrala jako těžiště své tvorby. Asi chápete, že něco není dobře.

Zmíním jedno jediné jméno a nepopírám, že byla doba, kdy jsem tuhle kapelu celkem poslouchal, měl docela rád a dokázal obhajovat před někým, kdo vyrostl na klasickém Seattlu a všechny tyhle procítěné náhražky druhé vlny mu způsobovaly kožní vyrážku. Staind. FakeTown jsou Staind, a to ta jejich nejprocítěnější, nejměkčí a nejméně metalová část. Pokud si dokážete představit Aarona Lewise, jak zpívá doprovázen jen akustickou kytarou skladbu Outside, budete mít docela dost živý obrázek toho, co vás čeká na tomhle albu.

Tím rozhodně netvrdím, že jde o akustický rock, ale jeho emoční náboj je přesně takový a pokud to z finále skladby What’s the Price of War neucítíte, pak je něco špatně. FakeTown jedou logicky v jasné rockové struktuře skladeb, nevymýšlí nic složitého ani nečekaného a celá deska je vlastně soubor prostých písniček. Což rozhodně nepíšu jako mínus, protože většina těch písniček je docela fajn. Rozdíl mezi Staind a FakeTown je ale v tom, že v prvním případě byl v ranci balík peněz, a tak bylo na producenty, na inženýry, na machry přes ProTools a všechno se to tudíž zabalilo do hezkého balení, které se dobře prodává. V případě druhém nic z toho nebylo, a tak i když kostra celého toho cirkusu je naprosto (nebo skoro naprosto) stejná, zde zůstalo pouze u ní a nikdo na ni už nic velkého nenabalil. Takže výsledek zní celkem chudě, a tedy posluchačsky neatraktivně. Asi se nechci pouštět na tenký led toho, jak moc balíky peněz ovlivňují kvalitu desek a jejich prodeje, a jestli se v takovém případě bavíme ještě o muzice, nebo o dobře nastaveném marketingovém produktu, ale tak to prostě v tomhle podivném světě funguje. Berte, nebo neberte.

Faketown jako deska zní ve všech ohledech lacině, kytary nemají ten nejsprávnější zvuk, výsledná produkce jen těžko snese přísnější kritéria. Asi si říkáte, cože to melu za blbosti, když se bavíme o podzemní kapele kdesi z Prahy, ale problém není v kapele, ale v tom jakou hraje muziku - muziku s ambicemi podzemí opustit, muziku primárně určenou pro davy (opět zmíním ty nebohé Staind), a tedy muziku, kterou je nutné davově ošetřit. Což se nestalo, nebyly na to kačky, nebyl zájem, nevím, je mi to jedno.

Na druhou stranu poslech desky nepředstavuje žádné velké utrpení. Skladby mají smysl, jsou složeny zdatně, instrumentačně a množstvím nápadů spíš průměr, ale co už. Kapela si jede v klidném tempíčku, hodně sentimentu a patosu hlavně zkraje desky, sem tam si zablbne rychlejší věcí (velmi slušná To the Lions nebo spíš jen pokus Enough Losses), ale jinak hlavně ty pocitovky. Navzdory mnohonásobnému poslechu pořád bojuju s hlasovou polohou zpěváka, která mě tahá za uši, ale jinak jsem si na vše ostatní docela zvykl. Nepopírám, že celá deska by potřebovala zásadně nakopnout a popohnat pérka, protože občas se v těch citech začínám topit.

Pokud snad patříte mezi sběratele muziky, tak ještě informace pro vás - album vyšlo ve formě 4-panelového digipaku s vloženým lejstrem obsahujícím texty a pár grafik. Jestli jsem pochopil správně, co skladba, to obrázek. CD je pálený nosič s potiskem a pokud chtělo něco dotáhnout, tak za mě napsat na titulní stránku digipaku název kapely a desky, protože takhle je to takové šedé cosi, co nevím, komu mám přiřadit. Narozdíl od muziky, která svoje inspirační zdroje vůbec nemaskuje.