Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ozve-li se vám v 21. století kapela, která se jmenuje Desolat, proletí vám hlavou několik příběhů, z nichž ani jeden bych neoznačil za vhodný mládeži do osmnácti let. Když se k tomu přidá žádost o recenzi aktuální desky s názvem Songs of Love in the Age of Anarchy, začínáte tušit něco o specifickém smyslu pro humor či spiknutí iluminátů. Nechci to nijak zlehčovat, doba není jednoduchá a žádá si netradiční řešení, mezi která bych v tomto případě zařadil i fyzické provedení zmíněné nahrávky.

Svým způsobem je ale sympatické, že kapela z Vídně (a tím nemyslím tu malou dědinu na Vysočině) nemá problém poslat gramodesku v hmatatelné podobě, a to i po předchozím varování, že jednak Česká pošta je banda s nevalnou pověstí a jednak že autor budoucí recenze (tedy já) je na tom stejně jako Česká pošta. Mám rád tuhle formu odvahy, kdy do něčeho nasypete hromadu svého času, financí, nadšení a nikdy dopředu nevíte, jestli vám za to všechno nepřiletí jedna štípaná ze směru, odkud jste to vůbec nečekali. Tady je respekt na místě.

Gramodeska má navzdory jednadvaceti minutám muziky dvanáct palců a obrázek na obou svých stranách - tedy hezky česky řečeno picture disc, který je vložený pouze do průhledného PVC obalu bez jakéhokoliv dalšího tištěného materiálu. Může se to zdát jako málo, nicméně většina důležitých údajů je součástí textové informace uvedené na obrázku B-strany desky a pak je víc než jasné, že vinyl spíš než v polici skončí přibitý na zdi a jakékoliv další haraburdí by se stejně k ničemu nehodilo. I přes krátký hrací čas je album říznuté na 33 RPM, což je trochu škoda, vyšší rychlost by byla ku prospěchu věci a časově by to sedlo. Mimochodem rychlost 45 RPM je gramodesce (bohužel nesprávně) uvedena, z čehož lze odhadovat, že výrobní proces musel být kopec legrace.

Pětice skladeb by snesla takové povšechné zařazení k sludge metalu, což je žánr, do kterého se dneska vleze kdeco. Desolat jsou pomalí, místy až valivě pomalí, byť občas příjemně melodičtí. Jsou založeni na mohutné kytaře, která v mixu dominuje společně s hlasem. Je z toho cítit švédský deathmetalový kostitřas (The Bureaucrat), možná by se dalo říct crust, a je z toho cítit hardcore punk, to když Desolat lehce zrychlí a provzdušní (Waste of Life). A taky poctivé řemeslo, což je vždycky berlička pro případ, když kapela zrovna nehýří kreativitou. Což je přesně náš případ. Ze všech skladeb je slyšet standard a dobrý základ, ale žádný přesah, žádná originální myšlenka, za kterou bych neoznačil ani nasamplované, německy namluvené úryvky z jakéhosi rakouského filmu.

Vedle toho ale album plyne absolutně přirozeně a snad až na závěrečnou skladbu, která minimálně ve své druhé polovině těžce vaří z vody, je jeho poslech vyloženě pohoda. Fanoušci kapel typu Crowbar můžou zbystřit, protože přesně z tohoto bláta vystrkují prdel hlavu i Desolat a není vůbec od věci čas od času pustit mistry k vodě a zabrousit do podzemí. Přesně tam totiž Desolat patří, což nemyslím vůbec špatně. Pokud jde o zvuk desky, přemýšlím, jak moc to řešit. Picture disc má obecně vyšší hladinu šumu a je to slyšet, v mluvených pasážích hodně. Celkově je zvuk výrazně mohutný, natlakovaný a naprosto v něm neslyším baskytaru, což v důsledku vzbuzuje podezření, jestli baskytarista není trochu dřevo, nebo v době mixu nebyl někde marod. Kytara je naproti tomu roztahovačná jak Rus a je jí všude plno, opravdu PLNO. Je to takový těžkopádný kytarový válec s podpisem Dana Swanö pokud jde o mastering, což je v tomto případě spíš nálepka na efekt než na objektivní pochvalu. Aspoň že ta Česká pošta po cestě nic nezničila.