Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hudba Praha - Divoký srdce

Hudba PrahaDivoký srdce

Bhut9.2.2019
Zdroj: dříve MC kopie, dnes CD #71 0446-2
Posloucháno na: spoustě přístrojů
VERDIKT: Retro vzpomínka na muziku, která formovala vkus. Možná se zdá jako nevýrazná, přesto jde o zcela povedenou desku od první po poslední skladbu. Zdravá a vyspělá, energická a chytlavá. I bigbít má dnes co říct.

Big Beat jest termínem, který v mnohých hudebních přívržencích vyvolává pocity bídy. Nelze se divit, neboť si musíme uvědomit, že tento rock byl mnohdy sám sobě parodií, což se ovšem děje v jakémkoliv jiném žánru, kde najdeme solidní i směšné spolky. Já jsem měl k téhle muzice blízko, strejda hrál v big beatové kapele, jindy zase zvučil big beatové koncerty a celkově se stalo toto slovní spojení častým programem nejednoho odpoledne či víkendu u nás doma. Na druhé koleji sice jel ostřejší vlak, ale to nechme nyní stranou. Je to určitě žánr, který má v našich hudebních dějinách důležité postavení. Minimálně jde o poutavý příběh plný akčních scén, afér a problémů. Asi nejznámějším je článek Nová vlna se starým obsahem, který zapříčinil paniku v undergroundu a hromadný zákaz činnosti některých kapel. Jedněmi z nich byla právě Jasná Páka, která aplikovala zaběhlý model – přejmenování. Nově tak vznikla Hudba Praha, kterou počítám mezi kvalitní kapely a proto jsem se vrhl na jedno malé retro připomenutí.

 

Pokud si čtenář myslí, že nejlepším a největším hitem kapely byl song Špinavý záda, pak je ho třeba obeznámit s mnohem zajímavější tvorbou stejných autorů. Hudba Praha totiž udělala výrazný krok ve svém hudebním vyjádření. Skladby dostaly jasný charakter, sdělení a rockový náboj. Už to nebylo takové divoké křepčení, ale serioznější pohled na věc. Po eponymním debutu přišel režimový zvrat a začala devadesátá léta. Spolu s nimi i desky Maelström, Maják a Divoký srdce, které se na delší čas stalo posledním a symbolicky ukončilo první etapu štítku Hudba Praha. A právě k němu se naváže tento článek.

 

 

Psal se rok 1996 a pod Bontonem vyšlo Divoký Srdce. Album přímočaré, chytlavé, vážné a oproti svým předchůdcům říznější. Jeho řezavější kytary se mi podepsaly hluboko do paměti a jejich zvuk cítím dodnes. Nejde o nic anomálního, pořád je to v mezích rockové muziky, ale přesto to má určitou energii, která z tohoto nástroje lítá hodně silně ven. Pak tu jsou řinčivější bicí, kdy se mi moc líbí zvuk rytmičáku. Vedle toho nesmíme vynechat saxofon, který střídmě doplňuje muziku a zarývá do těla nejednu chytlavou melodii. Co song, to skvost. Tuhle desku si prostě užívám od začátku do konce. Jde i o dobře zapamatovatelné texty, co mají hlavu i patu. Jednotlivá slova pak z úst  Ambrože nebo přidrzlých zpěvaček působí efektivně. Ten způsob frázování je možná jednoduchý, fádní, ale v tom tkví ono jisté kouzlo celku. A vlastně i ta určitá protivnost zpěvaček, ačkoliv Divoký srdce zní ze všech desek po téhle stránce nejpřívětivěji.

 

Vedle perfektních skladeb ale z desky sálá určitá energie, kterou musí posluchač sejmout především jaksi podprahově. Jasně, jednoznačně ucítí drajv, sílu a písničkovost, kterou ta deska vystřelí hned od prvního songu. To je holej fakt, protože jde o vážně nabušenou nahrávku, která to energií a různejma stylovejma pasážema odzbrojí. Jsou to třeba jen drobný přechody, citlivý sólo nebo jen bubeníkův intenzivní tlukot do china činelu. Ale to jsou pořád celkem slyšitelný jevy. Já tam však vnímám ještě něco víc, a o to mi přijde tahle deska zvláštní a jiná. Já tam prostě cítím skrytou skepsi, melancholii, určitou sklíčenost a neusměvavé narážky. Možná je to díky některým textům, jejichž význam mi mnohdy došel až po letech, kdy jsem odrostl škole. Anebo prostě proto, že i některá tónina hlasu nemá zrovna jásavých barev. Znalému desky možná vytane na mysli skladba Čau Amore, ale zrovna tenhle song není nejlepším příkladem, ačkoliv jde o pomalou baladu s krásným bručením kontrabasu na pozadí. Já ten zmar cítím i ve věcech jako Jenom kola, Zdá se, Divoký srdce, Pocity, Něco se ztrácí a dalších. Tohle tmavé vnímání alba ale už nechám na individuálních receptorech toho kterého, jenž se zhostí poslechu.

 

Booklet

 

Když tak píšu tuhle recenzi, nebo spíše vzpomínku, najednou mi došlo, jak moc emočně na mě ta deska působí. Si určitě řeknete: blbá bigbíťácká deska a máme si sedat na zadek?! Pche! Jenže ono na tom něco je. V těch slovech, tónech a melodiích se něco skutečně skrývá a vždycky, když tu slabou hodinku věnuju tomu, aby album mohlo ukázat vše, co má, tak mu podlehnu. A proto Divoký srdce řadím mezi to nejvýznamnější, co se na tom našem bigbítovém poli urodilo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Eumenes / 7.7.19 13:13odpovědět

Hudba Hudby Praha není b*lbá právě proto,že není prvoplánově bigbíťácká. Pod pojmem (český) bigbít rozumím spíše nezáživnou hudbu Olympicu,Katapultu apod.Tam snad opravdu Jasná páka/Hudba Praha nepatří.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky