Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud vám něco říká folklórní hudba a především potom ta, která se nebojí experimentovat a stojí na výrazném hlasovém projevu, jste tu dnes dobře. Okra Playground je šestice hudebníků z Finska, kteří na to jdou podobně jako Värttinä a při jejich poslechu se leckdy spojitosti vyznění s touto legendou neubráníte. Tady jsme ve Finsku, na severu, a pokud chce kapela vycházet z kořenů svého folklóru, bude znít vždycky trochu jako Värttinä, což z mého pohledu není na škodu… o tom ale později. Pojďme se na jejich první desku Turmio (Ostuda) podívat zblízka.

Okra Playground zaujala mé sluchovody na stránkách věnujících se striktně severské muzice nordic-notes.de. Neváhal jsem a prostě to zkusil s pozitivním výsledkem, manažerka kapely mi poslala promo a singl a já se pustil do podrobné studie jejich desky. Ti, co občasně čtou mé recenze asi vědí, že world music a folklór mi jsou jedním z hudebních pilířů a mohu říci, že jsem si tuto desku opravdu užil. Turmio je plná severských bájí, starých příběhů, které jsou v bookletu CD náležitě popsány a krátce odvyprávěny. Mnoho z písní má prastaré základy, překopané do moderního vyznění, které ale stojí na tradičních nástrojích. Okra Playground je šestice muzikantů, z čehož základem je trojice zpívajících žen, podobně jako u Värttinä. Zde jsou to vlastně spolužáci z věhlasné Sibeliovy akademie v Helsinkách. Tyto tři hlasy ale nezačínají v této kapele, mají už vlastní kariéry a projekty, což ze sešlosti Okra Playground a první společné desky dělá unikum.

Velký prostor dostávají nástroje, jaké můžete znát od severských kapel, ten první především proslavili Amorphis. Citera kantele, cca dva tisíce let starý strunný drnkací nástroj, poměrně pevně spjatý s Kalevalou, se kterou mají spojení všichni, kteří chtějí ve Finsku tvořit něco podložené historií. Druhým je Lyra jouhiko, dvou až třístrunný nástroj, který má své základy položené podobně hluboko jako nástroj předešlý. Vlastně už to přesahuje hranice Finska až do Ruska, jeho zvláštní jemné vyznění se dá rozpoznat celkem jasně. Do toho všeho jsou tu neustálé hlasové harmonie, ne vždy sborově, každá ze zpěvaček je hlasově velmi výrazná, skladby táhnou každá nějak jinak. To vše je poháněno folk-rockovou sekcí a lehce elektronikou, která jediná dává posluchači znát, že jsme u moderního pojetí folklóru.

Ve srovnání s obrovským zástupem kapel tohoto ražení co poslouchám, musím říci, že Okra působí sympaticky a až po soustředěném poslechu z toho lezou opravdové klenoty. Povrchní poslech zaručí pouze dojem „jiné Värttinä“. Okra je ale trochu jinde a sází na intimnější pojetí skladeb. Pokud už, nejblíže bych tu viděl srovnání s Ilmatar z roku 2000, což byl pro Värttinä rok nejexperimentálnější v jejich historii. A s jistotou nejtemnější, podobným dojmem na mne působí i tvorba Okra Playground. Odněkud z dálky bych ještě přihodil projekt Valravn, který koketuje zase podobným stylem s elektronikou.

Turmio se rozkládá na ploše deseti písní, z nichž většina je kolem 4 – 5 minut, což je ve výsledku slušná porce muziky. Dojem, že se nacházíte uprostřed severského lesa a slunce pomalu zlátne a zapadá, je znatelný. Deska plyne pomalu a je perfektně nahraná a zahraná, funguje každá skladba i sama o sobě. Po měsíci poslechu musím kapele přiznat nepopiratelné kvality a talent s tím, že je mi jasné, že setkání třech výrazných hlasů mohlo být první i poslední. A singl s jednou novou skladbou šlape skvěle. Pokud bych se chtěl otřít o negativum jejich tvorby, pak prostě a jednoduše to, že podobnosti s vícero spolky z jejich končin se kapela neubrání. Nakolik jinak udělat tradiční folklórní písně, abyste nezněli jako početný zástup již fungujících kapel třeba právě z Finska, toť otázkou.