Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už nikdy při poslechu Devinovy hudby neprožiju duševní katarzi! To jsou moje slova z posledních let. Vzpomínal jsem, jak mi kdysi album Ocean Machine: Biomech okupovalo všechny přehrávače, tvořilo hudební (ne)vkus a nutilo přehodnocovat zakořeněné. To album z dnešního hlediska vlastně není až tak prvotřídní, ale pořád to mnou parádně cloumá. Tento styl epického vyprávění plného bombastického aranžování, teatrálních zpěvů a podmanivých melodií jsem pak hledal v každé jeho nahrávce. Tu a tam probleskla jako hvězdná třpytka jeho šíleným dílem, ale nezmar škodolibý si razil pokaždé odlišnou cestu. Postupně se stoupající kadencí jeho nahrávek unikalo třpytu černou dírou více než moc, a tak jsem přestal sledovat, zda se jedná o projekt Devin Townsend Project, The Devin Townsend Band, Casualties of Cool atd. a všímal si jen uměleckého malování, totálního přetlaku nápadů, ale čím dál méně výrazného přesahu jinam. Tu a tam se objevilo silnější dílo (Epicloud), nebo vynikající rozevláté arcizlo Deconstruction. Nezapomínám na dávné lásky k Terria, Synchestra nebo Accelerated Evolution. Ty patří ke zlatému fondu progresivně divadelního rocku, respektive metalu.

Každá nahrávka razí odlišnou myšlenku a pojí je mistrův talent pro detail i šikovné odbočky propojené jeho typickým zpěvem, který se od brutálního řevu a expresivního vokálu čím dál častěji pouští k pseudoopernímu tralalálkování či citlivým fistulkám. Hlavní slovo mají stále jeho kytary, byť doprovázené všudypřítomnými klávesy. Sestava kolem Devina byla vždy různorodá a proto je s podivem, že od roku 2009, kdy vznikl Devin Townsend Project, jsou pánové kolem něj stále titíž. Napadá mě, zda je důvodem ztišení nároků mistra na žáky, nebo konečně našel rovnocenné partnery. Kdo sleduje Devinovy kroky, ví, že se kolem něj stále objevuje dvojice výjimečných pěvandulí Ché Aimee Dorval a Anneke van Giersbergen. Jako třetí do ženské party patří i Katrina Natale, kterou mohli slyšet fanoušci na divném albu Ghost. Každopádně se netěšte na dominantní female vocals. Na desce zpívá Devin a děvčata ho „pouze“ doplňují.

Z mých zdlouhavých slov vyplývá, že mi sedí jemnější stránka Devinova génia a proto jsem se posadil na zadek při poslechu úvodní staronové tryzny Truth, která Transcendence otevírá a uvádí posluchače do vnitřního vesmíru, kde neexistují žádné hranice a čas nehraje roli. Skladba vás hned kopne líbivým tónem, jemňounkou atmosférou a vpravdě klidným zpěvem. Trochu mi připomíná hollywoodské soundtracky. Sladkobolné „autoretro“ houpání by jinému interpretu zlomilo vaz a možná láme i samotnému Devinovi. Album samozřejmě nestojí na jediné skladbě. Parádní přehlídku rockové rozmáchlosti přináší Secret Sciences. Následující Higher umí čarovat se zvláštní gradací. Prolínají se zde tiché náznaky i ochromující hradby omamných nálad. Vlastně už druhá Stormbending přinese jedny z nejkouzelnějších chvil novinkové sbírky. Nemá cenu psát o jednotlivých kompozicích. Není zde slabšího místa. Možná ještě ukážu na Stars, ve které slyším dozvuky dalekých galaxií. Připadnu si jako dítě hledící do noční oblohy a představivost uhání na plné obrátky. Jak deska plyne, tanou mi na mysl různá období Townsendovy éry, s Infinity v čele.

Podobná stoupání do stejné řeky nemám rád, protože mi zavání ztrátou invence. Zde si kupodivu užívám nádherných okamžiků, proplouvajících světem vnitřním i vnějším. Určitě se najdou tací, kteří už neuvěří a odmítnou Transcendence pro možné kalkulování. Já si říkám, zda je vůbec možné očekávat od umělce tvořícího víc než dvacet let neustále originální a neopakovatelná díla. Jsou nahrávky, z nichž chtění a marnost doslova čiší, ale dle mého názoru tomu v případě Transcendence není. Konečně mnou zase cloumá třas a to, že jsem už většinu melodií a postupů mnohokrát zaznamenal, nějak nechci řešit. Pro mne důležité zimniční chvění je všudypřítomné a neustálé vracení se k začátku mi letos sedí. Přistihl jsem se, že nechci přestat poslouchat písně z Transcendence, s hypnotickým dojmem a mystickým výsledkem.

V době kdy mým nitrem nahrávky jen plynou, aniž bych si po čase vzpomněl byť jen na název, je deska, která mě vyzývá k opakovanému poslechu, přemýšlení a vzpomínání, učiněným zázrakem. Když k osobním důvodům přiložíme na soudní stůl obdivuhodné výkony všech zúčastněných, kdy forma rovná se obsah, progově rozvernou techniku i atmosférické výlety, rockový drive nebo popovou líbivost, prvotřídní produkci i hloubavé texty, vychází mi vynikající deska, ve které cítím možnou nekonečnost…