Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hutná stěna hluku na pomezí různých postmoderních žánrů tvoří směs, ze které asi nejvíce vyčnívá vliv blackmetalu. Brutalita ve své čisté podobě zapsaná do not a zkoncentrovaná do čtvrthodinové plochy hrozí posednout posluchače jeho skrytými běsy. Schopností uhranout atmosférou vládnou Hexis odjakživa a prozatím se na tom nic nemění. Pokud jde o hudbu samotnou, tento blackmetal na steroidech má co nabídnout, avšak v konečném důsledku je výsledek plochý a neskýtá mnoho zajímavé práce s nástroji. Je to děsivá zvuková kulisa, kterou si s chutí okořeníte den, jen to potěšení z opakovaného poslechu nevydrží na dlouho.

Obálku už podruhé v historii kapely zdobí slavné „letecké eso“ a s ohledem na hudební náplň desky by to jinak snad ani nešlo. Obsah je tentokrát doručen formou minialba a délka stopáže je právě tak akorát. Animálnímu vokálu není moc co vytknout, padne jako ulitý a těžko si představit čím zde growling nahradit. Bicím dominuje opakující se motiv výrazného kopáku posíleného dvojšlapkou. Sóla, rytmické riffy nebo lehčí atmosférické pasáže jsou kytarám zcela cizí. Když zpoza kytarových včelínů ve dvojce Nefarius vykoukne samotná basa, je to něco, čím by šla lámat skála.

Charakter zvuku jde více do basů a není tak ukřičený jako na první řadovce Abalam (2014). Koneckonců XII působí jako dovětek ke druhému a stejně laděnému albu Tando Ashanti (2017). Hexis sází na hutné expresivní vyjádření a jejich těžkotonážní skladby, snad kromě čtyřky Miseria s trochou blastbeatů, nikam příliš nechvátají. Tato „kodaňská interpretace“ extrémní hudby má skutečně silný zvukový potenciál. Delší čas strávený nad nahrávkou bohužel slévá hranice jednotlivých skladeb a mění je v jeden brutální monolit zaznívající odněkud zpoza horizontu událostí.

Přiznávám, že na poslech něčeho takového musím být v té správné náladě. Specifická atmosféra přítomnosti ďábla vyjádřená nekompromisním ušním terorem není to, co bych potřeboval slyšet na denní bázi. Když už taková chvíle přijde, jsou Hexis jasná volba. Vytkl bych jim příliš monotónní rukopis, který mi byl nápadný už na desce Abalam. Uznávám, že se podílí na osobitosti a nemálo přispívá i k celkové sevřenosti díla. Na druhou stranu zadupává do země možnost odbočit mimo žánr a pracovat s kontrasty, které v hudbě platí za živou vodu. Jakkoli bych se zdráhal půjčit kapele klíče od kostela, tak s vystavením patentu za roubování blackmetalu na hardcoreový základ neváhám.