Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdeže loňské sněhy jsou, říkám si. S nadcházejícím večerem přišla chuť na jemně podivnou krmi a při oprášení jedné z desek švédského projektu Diabolical Masquerade mé oči oslnil záblesk zašlé slávy, třpyt medailí udělované zasloužilým novátorům. Inspirativní, dechberoucí a ke špatnostem navádějící alba z dílny švéda Blakkheima patří mezi jisté klenoty blackového směru a nedá mi než se o jednom z nich zmínit. Tvůrce angažující se v řadě dalších silných projektů, vzpomeňme aspoň Katatoniu nebo Bloodbath, si zde hřeje polívčičku čistě po svém a nenechá si radit o holomků potloukajících se po norském podzemí. Oporou mu je ikona jak bič, totiž Dan Swäno, se kterým se jakoby náhodou potkává právě v obou dříve zmiňovaných kapelách. Švédsko je holt stejně jako Norsko království malé a kvalitního muzikanta abys pohledal (smích, ano). Je pravda, že se zde častěji rozplývám nad alby ne zrovna aktuálními, ale co už včil. Je-li to jednou možné, tloukl bych si máslo v hlavě, že jsem zdejší místo nevyužil a nepřipomenul dobrou desku. Tak tedy, pokladnice se otvírá, zář narůstá, varhany rozeznívají svoje rejstříky...

Na první poslech je jasné, že tvorba se nese ve stejném duchu jako předchozí majstršyk Nightwork. Teatrální, atmosférický blackmetal, který není zatěžko považovat za jakýsi soundtrack k pohyblivým obrázkům. Této myšlence napovídá i letmý pohled na playlist, kde se skví celkem 61 válů. Přesněji válečků, protože jen malá část z nich překračuje délku jedné minuty, zbytek jsou takový jelimánci nedomrlý a nebýt plynulého přechodu jednouho v druhý, asi by toho sami moc nesvedli. Celá deska je tak jedinou rozsáhlou kompozicí poskládanou z mnoha střípků a špónek sebraných tu na poli, tu vedle děšťového svodu kdesi ve čtvrti Kungsholmen.

Osobně tenhle koncept tvorby nemám příliš v oblibě a i když mě oslovují postupy nezvyklé su konzerva a uznávám mezery, kdy mohu vydechnout, přihnout si z korbelu a připravit se na další torturu. V tomto případě tedy dělám výjimku a uznávám metodu jako účinnou.

Při prvotní ochutnávce nastalo nadšení nad tím, že tvorba se nese stále tím sympatickým směrem, kde není po nějaké jednoduchosti ani slechu. Autor nás i nadále dokáže překvapit zbrusu novou melodií či zvukem, atmosféra od počátku drží nadvládu nad ostatními atributy a umožňuje fantazii pracovat na plný kotel. Není zatěžko vidět zámek, ojíněné sklepení a pana Frankesteina povstávat ze svého regálu by provedl poctivou genocidu mezi nic netušícími obyvately spícího městečka. Tajemno, mlžno, strašidelno, takhle to celé působí. Ovšem při opakovaném poslechu se neústupně vloudilo zklamání. Jestliže se opus Nightwork tyčí jako hrdý obelisk vstříc noční obloze, tak jeho majestátnosti se design Smrti nemůže rovnat. Nechybí kvalita, ale na prdel se posadit stačí jednou, kostrč stále pobolívá a opakovat to nehodlám. Chybí mi tam moment překvapení, něco, z čeho by si jeden nadělal do trenek.