Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak jako pokaždé i zbrusu nové album těchto italských lenochů/klenotů je malou výzvou. Nikdy není dopředu jasné, jak tělo zareaguje a prokousat se jakoukoliv jejich deskou nepatří mezi snadné věci. Když už dvacet minut posloucháte monotónní obrábění dvou tří tónů, tak vás možná napadne, že už je toho moc a pokračovat se bude zítra. Chce to jistou dávku trpělivosti a osobní statečnosti. A co si budeme povídat i přiměřenou mentální poruchu. Protože když Ufomammut něco stvoří a mi to zbaštíme, tak se dostáváme na stejné oddělení jako oni. Ale proč ne, svět je plný bláznů a tahle forma je většinou neškodná svému okolí.

Nové album Fenice u mě získává první body za pěkným obal, já tu jejich ornamentální symboliku mám rád. Hudba uvnitř nám pak přináší možnost vypnout systémy a nechat se uvést do stavu mentální beztíže. "Mamutům" netrvá dlouho uhranout a tupá rezignace se může jevit jako nejlepší možnost jak album přežít. Znalci však ví, že je dobré zachovat si zlomek příčetnosti a sledovat, co se děje v trávě. Zdánlivě nezáživná matérie je zásobníkem pocitů, témat a nevyslovených přání. Pravda, to, co se dá nazvat určitým odvazem a sklouznutím do rockového županu, je až třetí opus Psychostasia, první skladba v civilnější podobě. Tady v šestnácté minutě poprvé uslyšíme živý hlas. Do té doby jsme svědky hypnotického mechanismu, který nás svědomitě masíruje a obrábí. Jsme otroky instrumentálního běsnění, které se topí v podladěných tónech. Nástroje jsou svými tepnami napojeny na alchymistické krabičky, jejichž úkolem je vytvářet nejrůznější zvuky a modelovat atmosféru. Slyšíme vrnění, houkání, industriální tep a podobně. Fenice velmi často budí dojem něčeho umělého, ale pak se muzikanti najednou uchýlí k přízemnímu, hrubému řemeslu, ze kterého čiší pižmo a chlapskej pot. Vrací se lidství a jeho nadvláda nad veškerou elektronikou.

Zkreslený zvuk zůstává oblíbeným fetišem kapely. Album je díky němu divným, kosmickým dobrodružstvím lavírujícím mezi nervozitou a rezignovaným klidem. V pomalém tempu se daří jednoduchým motivům, hrubá máchnutí hozená do strun zavrčí a ztichnou, ozvěna vrací vzdálený křik a tíha bubenických paliček nedovolí rozjet žádný karneval.  Přes zatěžkané riffy se nám mnohdy otevírá svět subtilní a citlivé nálady, která je plná jemného vybrnkávání a postupného rozvíjení květů emocí. Tehdy slyšíme křehčí stranu podstaty Ufomammut a jen čilé podvědomí může tušit budoucí bouři, kakofonii zvrhlého klidu, která se vrací jako bumerang.

Až na detaily jde o poměrně jednoduché album těžící z hypnotické síly opakování motivů. Není prdel dát si ho jen tak na posezení, ale na druhou stranu je to jen necelých čtyřicet minut. Což se s trochou snahy dá zvládnout. A přes určitou náročnost kdekdo zjistí, že je vlastně velmi poslechové a atmosféricky přítulné.