Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už dávno si mohli všichni zvyknout a pořád se opakuji, že ze Švédska se do světa valí samá dobrá hudba. Napříč žánry. Jestli je to místní vodou nebo sobama nevím, ale je fakt, že jsem moc špatných kapel z vikingska neslyšel. DIABOLICAL nejsou na scéně žádnými nováčky a tak není divu, že jejich čtvrté dílo, nazvané jednoduše „Neogenesis“, je prvotřídní kvality.

Pánové zde ke své tvorbě přistoupili netradičně. Celý apokalyptický příběh konce světa vyšel i v knižní podobě, která je součástí CD a také na stránkách kapely (čehož jsem zatím musel využít, ale už se těším, až budu vlastníkem tohoto skvostu). Autorem novely je Carl Stjärnlöv, který stojí i za artworkem. Samotnou ilustraci bookletu pak dostal za úkol švédský umělec Emil Maxén. Tudíž chcete-li se dostat pod kůži „Neogenesis“, je lepší si knihu přečíst, prohlídnout si obrázky a přitom poslouchat zhudebněné vize. Pak se vše krásně propojí a písně dostávají jiné dimenze.

Chtělo by se říct, že pomineme-li tuhle stránku, hudební je pak... Ne, takhle to nejde. Vše je zde totiž propojeno a jedno bez druhého nelze plně vychutnat. Kdo se však těší na typický švédský death, bude zřejmě lehce zklamán. Ano z kytar Švédsko doslova křičí, ale hudebně jsme naprosto jinde. Jako bych slyšel inspirace od Nile či Septicflesh. Možná i poslední Rotting Christ. Tedy žánrové inspirace. Písně samotné si jdou víceméně svojí cestou. Celek je monumentální a přesně vystihuje lyrickou část. Tedy ztiší se, když to příběh konce potřebuje, rozeřve se či se duchovně rozevře nebo naopak uzavře. Sverker Widgren a jeho parta přistupuje ke svému metalu značně experimentálně a přesto nezní rozmělněně a málo metalově. I v místech, kde slyšíte jen éterické ženské vokály nebo ambientní vsuvky, pořád cítíte ten extrémní neklid metalové surovosti. Když se do hry přidá orchestrálno, metalová surovost stále zůstává prioritní. Slyšíte jedovaté kytary, které hrají prim a tempo bicích je většinou rychlé. Skvělá je právě rytmická barevnost, daná už příběhem, tudíž zběsilá místa vyniknou v celé svojí dravé kráse a naopak. Neopominutelné jsou silné melodie, které používány s citem dodávají zase další vrstvu. Ze začátku může na někoho působit „Neogenesis“ přeplácaně a jeden může mít z poslechu chaos.

Mým osobním favoritem je desátá skladba „The Age to Come“. Totální groove je zde v jednom balíčku se zběsilým black metalem made in Skandinavia, který po dlouhé tiché pasáži přijde jako bouře na moři, která zastihla nic netušícího námořníka. Úžasné! „Neogenesis“ je umělecké dílo, které je místy rozvláčné. Vyžaduje si to příběh, ale věřím, že by to šlo o trochu vyrovnaněji. Nicméně kvalita desky zůstává i tak velice vysoká.