Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sigur Rós - Valtari

Sigur RósValtari

Ruadek18.2.2013
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Panasonic SA-PM15 / Koss Porta Pro / IPod
VERDIKT: Sigur Rós vykročili novým směrem a jistě tím rozdělí své řady fanoušků na dvě skupiny. Někteří je opustí a jiní zůstanou. Můj názor je v tuto chvíli celkem jasný.

Jak zvláštní pocit. Svět, co kolem mě pomalu tone v jediném hlasu. Přestávám vnímat okolní svět ušima a řídím se jen podle toho, co vidím. Jsou dvě hodiny odpoledne, je pátek 8. února 2013 a já se nacházím uprostřed Prahy v rušné ulici. Ještě je světlo, baráky se noří do šedi zakaleného února a na jednom balkóně povlává ve větru prádlo. Jeho odraz mi zatančí ve výloze a zanikne v chladu města. Jónsiho hlas se v pomalém, hypnotickém chorálu blíží a zase vzdaluje. Je to klidné, melodické a naléhavé. Procházím kolem dotěrných tramvají, které si prožírají cestu mezi baráky a míjím štrůdl automobilů, v nichž se tisknou pochytaní lidé.

 

Nálada je smutná. Mrazivá. Islandská.

 

Poslouchám a tonu v oné křehkosti, která nahradila divoké vlny hluku. Uvědomím si, že ono je to podobně naléhavé, jako to bylo předtím, jen na to kluci jdou jiným způsobem. První dvě skladby jsou takovou volně plynoucí mantrou, uvolněným náběhem do nejzvláštnějšího a nejpřekvapivějšího alba Sigur Rós v jejich historii. Se začátkem třetí skladby začíná sněžit. Červy aut pokryje bílé plátno, divoké rejdy vloček rozfoukává upachtěná sorta mlčky se na sebe lepících domů okolo. Nastává hluk a nepolevuje, s jeho vrcholem se zastavuje čas a bouře bílého sněhu jako by zůstala na okamžik vyčkávat tam, kde je. Vše pomalu tichne, zůstává jen dětský sbor se svou melodií, ztrácející se v mihotavém okamžiku.

 

Podivná smutně–melancholická nálada neustává. Tahle deska je především o specifické atmosféře. A je větší, než by se mohlo zdát.

 

 

Procházím podchodem, do kterého jsem vešel ze zcela bílé krajiny. Tunel pod bodláky lamp, na které se napichuje ušmudlaná šeď. Dunivé tempo a šamanské rytmy. Hudba tak vzdálená, pocit niterný.

 

Cinkot zvonkohry. Skřípavá klička. Přešlapující mechanismus.

 

Zebra přechodu se mi pod nohama protahuje do nekonečných cest bez odboček. Poslouchám pátou skladbu a hlas Jónsiho se sborem mě odnášejí ještě dál, než jsem byl předtím. Smutná melodie pomalu putuje kamsi nahoru, kde se houpe na okapech. Neznámé obličeje lidí se vpíjí do krajiny.

 

Měl jsem za to, že Sigur Rós už mě ničím nepřekvapí. Že tuto kapelu znám a že si umím představit jejich další album. Opravdu hodně jsem se zmýlil. A je to dobře.

 

Začleňuji se do spěchajícího celku lidí na strnulém, mokrém chodníku a čekám, kdy mi podjedou nohy. Hudba mě obklopuje, je jako z jiného světa. Zaštěká pes, ústa zkousnou párek v rohlíku a natěšený omastek vystříkne vstříc těkavému oku. Zavoní tabák a zasmrdí típnutý vajgl. Krátký život cigarety, pomyslím si. A vesele sněží.

 

Křehké piáno v šesté skladbě a vonící příroda, kterou z té hudby cítím. Kytary tu nemají místo, tohle je jiná muzika. Dá se to i bez nich, když víte, jak na to. Sigur Rós jsou velká skupina, která postupně vyrostla do alternativního fenoménu, jdoucího si svou vlastní cestou. Naprostá tvůrčí svoboda přináší jejich hudbě to, co pozvolna poztrácela většina rockových velikánů. Otevřenost, upřímnost a naléhavost. A stále je kam jít, ačkoli vývoj za každou cenu může být zničující.

 

Poletující sníh se pousazoval na mou bundu jako peří a já jsem teď stejně bílý jako krajina. Auta jsou kdesi daleko, domy se sklánějí, tisknou se jeden k druhému a opatrně naslouchají. Možná tomu světu a těm obličejům kolem uniká ta zvláštní krása, věnovaná jen určitému druhu uší. 

 

Poslední vločky slétly na zem a mezi mraky vykouklo slunce.

 

Neopakovatelný zvuk kytar a smyčců se vytrácí a s ním končí i deska. Šestá v historii, zásadní ve zlomu, jaký tato skupina učinila.

 

 

Ve zkratce: Valtari je především atmosférickou deskou, kterou si nejlépe užijete za pochodu. Tedy obklopeni přírodou a krajinou. Je to šestá věc v pořadí a až na výjimky je prosta elektrických kytar. Albu zcela dominuje Jónsiho éterický zpěv a chorály. Je to bezesporu Island každým coulem (pokud posloucháte a znáte styl kapel z tohoto cípu světa, který rozhodně není jen o Björk). Po vydání minulého alba v roce 2008 byla kapela na pokraji rozpadu, v současné době už ji tvoří jen tři členové. Nedílnou součástí desky je „The Valtari mystery film experiment“ – soubor videí, natočených ke všem skladbám tohoto alba artovými umělci, kteří dostali absolutní uměleckou volnost. A stejně jako deska, i tento poslední „dovětek“ k albu, stojí za to. Když nad tím tak přemýšlím, souhlasím s názorem, že Sigur Rós vykročili novým směrem a rozdělí tím své řady fanoušků na dvě skupiny. Někteří je opustí a jiní zůstanou. 

 

Nové album vyjde v roce 2013 a jeho první vlaštovku už skupina zveřejnila. Prozatím nelze nic víc, než se dohadovat a čekat, ale s jistotou už lze říci jedno: rok 2012 byl křehkým tichem, rok 2013 bude hluková divočina a možná poznáme zcela jinou, podstatně temnější tvář Sigur Rós. Ale třeba se stane to, co se stalo teď. Možná nás ti nezbedové opět překvapí zcela ojedinělým způsobem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 18.2.13 13:04odpovědět

Teda tady asi budu patřit do té druhé kategorii lidí. Valtari mi nějak nesedlo. To se raději vracím k závorkám.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky