Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slovenští Dogma Inc. si ke svým patnáctým narozeninám nadělili třetí desku, na níž prý makali čtyři roky, která vznikala v bzeneckém Shaarku a doladěna byla v kalifornském Planet Z studiu Christopherem „Zeuss“ Harrisem (např. Rob Zombie, Suffocation, Hatebreed nebo Crowbar). Společně s páleným promáčem došel i ručně psaný dopis sympatického obsahu, základních informací a bez chyb. A řeknu vám jedno – tenhle přístup mám rád. Mám ho o to raději, že v poslední době prakticky vymřel.

Letmý pohled do historie kapely je víceméně v souladu s národními zvyky, spočívajícími v pravidelném obměňování sestavy do takové míry, že na nové album dojde jednou za dlouhý čas. Dogma Inc. dokonce začínali s ženskou vokalistkou, ale změny a vývoj ustálily jejich výraz v pozici, kterou lze asi nejlíp popsat nic neříkajícím žánrovým zařazením ke groove metalu. Představit si můžete Panteru nasraného Phila Anselma, ale bez její razance a rychlosti, částečně možná valivost Crowbar či Down, a nebo třeba staré Machine Head bez jejich majestátnosti. Takže hodně thrash, ale pomalejší, valivý a s otupeným ostřím kytar.

Odkazy na výše uvedené kapely si při poslechu téhle desky nejspíš vybavíte (v čele s Panterou), ale zvyknout si budete muset na jednu věc – Dogma Inc. jsou kostrbatější, hůř vstřebatelní a snad s ohledem na snahu o skladatelskou a instrumentální složitost tak snadno nelezou pod kůži. Skladbám chybí jednoduchý směr a jakoby i jednoznačná myšlenka, což může být záměr a snaha pozvednout svého posluchače, ale stejně tak je pravdou, že mu to život nijak neusnadňuje a v počátku spíš jeho vztah k nahrávce komplikuje. Bude potom čistě na něm, kolik snahy ze sebe bude chtít vyždímat.

Vedle toho deska vyloženě oplývá agresivitou zosobněnou především vokálem, která mi nejvíc evokuje právě Panteru. Je to přesně ten pocit, kdy se mi u poslechu svírají pěsti a kolem třetí skladby hledám po pokoji baseballovou pálku. Jenže právě tady cítím rezervy v skladatelské rutině, kdy čistě napsanou groovy pasáž střídají brejky a přechody, které minimálně v mém případě brzdí možný rozlet sympatií a jednotlivé songy tříští na soubor nespojených fragmentů. Zatím co při poslechu Vulgar Display of Power končím v pološíleném stavu, ale zcela spokojen, v případě Blacksun Flowers jsem neustále masírován změnami rychlosti a kompozičními skoky, takže ve výsledku zůstávám lehce zmaten, i když zaujat a dost možná i osloven.

Pravdou je, že desítka skladeb je v případě podobné produkce porce přiměřená a díky zpestření v podobě zajímavě pojatého úvodu Devil Speed a celkově se vymykající závěrečné Dead Man Walking i stravitelná. V případě nutnosti volby je téměř jisté, že se budu klanět zaoceánským ikonám zmíněným v úvodu, ale jako přiměřenou odpověď tvorbu Dogma Inc. v pohodě přijmu. Hranice jsou nastaveny, pravidla všichni znáte, takže pak už je to každého rozhodnutí.