Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní recenze nebude o tom, že se ze mě stává kovaná fanynka black metalu, protože tuhle možnost už jsem historicky propásl a pravděpodobně už se nebude opakovat. Na druhou stranu ale mám rád občasný kontakt s tímto žánrem a zvlášť, je-li to jeho příjemnější, poslechová a atmosferičtější podoba (ortodoxní fans prominou…). A zhruba takhle by se právě dal charakterizovat debut mladého nadšeného Australana Dana Elkina, který je na světě od podzimu loňského roku (ten debut) a jeho poslech, řekl bych, nebolí ani trošičku.

Onen Elkin si svůj úplný veřejný debut odbyl už v roce 2024, kdy v rámci svého dalšího projektu Stellar Remains vydal EP Wastelands. Tahle jeho podoba je dle metalové encyklopedie laděná do atmo black / deathu, což jsem neověřoval a taky jsem se neptal, proč rok na to vydává tentokrát už plnohodnotnou nahrávku pod novou značkou Echoes of Gloom, jestli je v tom nějaký zásadní rozdíl, jestli je rozumné štěpit síly a jestli to nebude působit pro kolemjdoucího trochu zmatečně. Bhut by mi jistě vysvětlil, že u těchto one-man bojovníků je normální, že počet jejich projektů se blíží počtu členů Kelly Family, že jenom dva projekty je vlastně naprostá zívačka a že co zase pořád mám. To já jen tak…

Deska The Mind's Eternal Storm nám přistála v redakci společně s dalším asi tisícem a jedním albem prostřednictvím digitálních prostor, takže důvod, proč zrovna ona se dostala až do finále v podobě recenze (pozor, návod!) je třeba hledat nejspíš v tom obalu. Přiznám se, zaujal mě. Barevným laděním, osudovostí, možná záměrnou nekonkrétností, pod kterou si člověk může představit v podstatě cokoliv, třeba Putina před branami Paříže nebo stav EU za pět let.

Obsah nahrávky je, jak už bylo řečeno, black metal ponejvíc atmosferický, se silnou melodickou složkou, přiměřeně dobrými zpěvy (místy vícehlasými), zahraný ve středním až rychlejším tempu, s hladkou a příjemně plnou kytarou a na můj vkus rozumně zahranými bicími. Nedokážu rozklíčovat, jestli je Elkin nahrál sám, nebo zda bicí programoval, protože pokud ano, tak klobouk dolů jak před možnostmi současné techniky, tak i jeho střízlivým pohledem na jejich vedení. Na několika místech mi připomínají styl používaný u Agalloch, z čehož možná (mimo jiné) pramení moje sympatie.

Album má v duchu svého žánru a své celkové tematiky docela zastřený a svým způsobem nevýrazný, tichý a neagresivní zvuk, což vidím a slyším jako jednoznačnou přednost, díky níž nahrávka velmi přirozeně naskakuje na poslechový automat a umožňuje posluchači snít. Zaposlouchávat se a přitom spřádat svoje vlastní myšlenky, které mohou plout v nebeských výšinách stejně snadno jako se nořit do nejhlubšího nitra. Kompozice jsou v tomto ohledu vedeny volně, přirozeně a až na několik dramatičtějších momentů a lehkou zuřivost skladby Wanderer of the Mind's Eternal Storm představují ponejvíc zamyšlenou až kontemplativní formu blackmetalového žánru. Něco pro snílky, romantiky, vypravěče starých příběhů a přírodní mystiky, řekl bych. 

Deska obsahující včetně minutového intra a jedné krátké mezihry osm položek hraje a plyne jedna báseň. Bez nudy, bez přešlapů a bez komplikovaností, které by její plynulý tok zbytečně čeřily. Asi vás při jejím poslechu napadne několik a možná spíš mnoho podobných, mezi které bych tak úplně nezařadil vydavatelem uváděné Emperor nebo Summoning (ty možná), ale třeba Drudkh v takové light verzi už trochu jo. Echoes of Gloom určitě není o objevování nových území, ale o stvrzení vlády nad těmi už objevenými už ano. Z tohoto pohledu je tahle deska v podstatě výborná, a to navzdory její levné, dost možná neprůbojné a takové zastřené produkci. Možná právě proto.