Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Portico Quartet jsou tělesem, které povstalo jako svérázná odpověď na moderní jazz a stali se menší / větší senzací po vydání prvotiny "Knee-deep In The North Sea". Své druhé album "Isle" natáčeli v Abbey Road, od té doby jsou vydáváni labelem Petera Gabriela – Real World Records. Na krku mají prestižní cenu Mercury Prize, což není zrovna špatné na kdysi pouliční kapelku z centra Londýna, která si vytvořila vlastní styl, založený na neotřelých perkusích / klávesových mezihrách / saxofonové agonii a výrazné basové lince. I z těchto přísad ale může vzniknout zcela fádní, ničím zvláštní jazz. Tohle ale není ten případ, nacházíme se totiž v obětí post-jazzové ikony, která opět dokazuje posluchači svůj ničím nesvázaný zvukový vesmír.

Portico Quartet měli vždy zvláštní atmosféru, Bellamyho bicí a perkuse šly od první desky svou cestou. Jejich pojetí jazzu bylo o úplně jiných náladových plochách, které se nepodobaly ničemu, co bych kdy v životě slyšel. V roce 2012 pak přišla zcela zásadní změna, čtveřice muzikantů se svým způsobem otevřela širšímu posluchačstvu a vydala elektronikou prostoupenou desku. Její zmínění je v tomto ohledu naprosto klíčové, protože živý záznam je složen převážně z poslední desky.

Recenzi tohoto záznamu doplním o pocity z jejich živého vystoupení, které jsem shlédl před cca rokem a půl. V té době přijeli Portico Quartet zahrát už podobně naladění, kdy předvedli hodně elektronický set podobný aktuálnímu záznamu. Jejich živé pojetí je precizní, plně soustředěnou hrou čtyřech lidí, plynule přecházejících z jazzových postupů na ryze taneční. Živě se hraje na dvě bicí sestavy, doplněné o elektronickou perkusní sestavu, do které se buší a spolu s dalšími efekty smyčkuje rytmus. Co člen, to potom slušná řádka pedálů, kterými analogově modulují živé nástroje a tvoří nový vesmír zvuků. Často jediné party zachovávající si svůj přirozený zvuk jsou ty basové, které se ale zase mění rychlostí až neuvěřitelnou.

Živý záznam byl pořízen v londýnském boxerském klubu, jehož architektura na videích z koncertu připomíná vyhaslé prostory ze sci-fi Blade Runner. V těchto prostorách se rozjíždí zvláštní, analogovými hrátkami načichlý post jazz, který část perkusí vyměnil za ty elektronické. Hodně prostoru tu dostává Wyllieho saxofon, někdy tvořící hlukové stěny a jindy pištící, divoce se zmítající jako na starších deskách. Klávesy lze vnímat občasně, v hluku vesmíru tvoří minimálně jednu stěží rozeznatelnou realitu. Pro mě osobně je tu poměrně neodolatelná Fitzpatrickova basová linka, další velký poznávací znak Portico Quartet. Skladby se občasně vytáhnou k až deseti minutám, jsou tu verze v novém kabátě ze starých desek i z té poslední studiové. Polyrytmika, disharmonie, souhra a upřímná snaha znít jinak. Tak by se dal shrnout živý záznam ze zcela ztichlého sálu.

Více není o čem mluvit, není co kritizovat. Jde tu o přístupnost vašim uším a o to, zda jste schopni cestovat ne zrovna jednoduchou cestou. Nemusíte od rána do večera drtit jazz na plné pecky, až nadskakuje barák. Nemusíte být ani profesionální hudebníci, aby vás strhly hráčské výkony všech čtyřech členů. A ani nemusíte vědět, co to je Blade Runner, aby vás prostory protkávané kužely světel z podia uchvátily. Živák od Portico Quartet je prostě zajímavou desku skupiny, která se poměrně odvážně vydala do odlišných zvukových ploch a vytvořila naprosto osobitou komunikaci s posluchačem. Porozumíte-li, budete odměněni. V opačném případě nechte být.