Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stoner, odkazy starých Black Sabbath, dřevorubecké riffy, podladěné struny, doom a vousy až po kolena. Kolikrát jste tyhle fráze v poslední době četli? Mockrát, jasně. Kolik kapel, které více či méně ctí tahle pravidla, vysypete teď honem z rukávu? Asi dost. A kolik z nich považujete za svým způsobem jedinečné a nezaměnitelné? To už bude potíž...

O amících Egypt jsme už jednou psali a bylo to v souvislosti s jejich první long-play deskou „Become the Sun“, která se po prvotním vydání samotnou kapelou dočkala se zpožděním tisícovky cédéček na Totem Cat Records a pětistovky vinylů u Lukáše na Doomentia Records. Osud druhé řadovky je - pokud jsem dohledal správně - plus mínus podobný a zásadních změn se nedočkal ani obsah. Egypt válí svůj stoner bobek po vzoru praotců Sleep, mnohdy jak zpomalení Red Fang či unavení Saint Vitus, válí ho s přehledem, ale bez špetky čehosi jako invence. Může nám to stačit, můžeme být spokojení, ale můžeme taky couvnout a vydat se na cestu k mnoha dalším. Je jich dost.

Minulá deska byla dlouhá a pomalá a především nenaplněná až po okraj, takže vzpomínky kolegy Davida, který se jí tenkrát věnoval, směřující k eponymnímu albu šlo pochopit. Tentokrát jakoby se Egypt chytli za nos a minimálně s hracím časem naložili rozumně. Nových pětatřicet minut je rozumná porce, která navíc neusíná za chůze (vzpomeňte na The Village Is Silent z předchozí desky) a hlavně ve své úvodní polovině (především The Tomb a Tres Madres) překvapuje i svižnějším tempem. V mezích žánru samozřejmě.

Egypt opět vsadili na menší porci delších songů a s výjimkou Black Words, v němž by zadrhlé soustrojí občas potřebovalo pohladit kladivem, jede všechno slušně. Téměř deset minut hned na úvod naprosto stačí, aby jednomu svět nepřipadal jako strašný místo a bylo mu celkem dobře. Egypt tohle prostě umí - dlouhá meditace, těžká pohoda, repete motivů a dlouhý vlasy zamotaný v paličkách a činelech. Obzvláště povzbudivý dojem pak zanechávají nemocně utahaná a hluboko posazená sóla na kytaru, která jsou pro alergiky na heavyetalové kvílení naprostým balzámem. Ani v nich se život nekomplikuje, jejich provedení je přísně podzemní a na úrovni pouze takové, aby si snad někdo nezačal myslet, že Neal Stein bere lekce a poslouchá Baroness.

Na druhou misku vah je třeba položit fakt, že napříč celou deskou budete mít pocit čehosi známého, již mnohokrát slyšeného a sem tam nebudete mít problém s identifikací zdroje (třeba Iommiho škola ve skladbě Black Words). Egypt rozhodně nejsou průkopníci ani solitéři a celkem snadno splynou s davem, což platí obecně pro ně jako kapelu a stejně tak i pro novou desku „Endless Flight“. K lehkému zklamání pak řadím již asi definitivní odklon od hardrockového feelingu šmrncnutého lehkou psychedelií, který ještě na eponymním minialbu válel v podobě výborného songu Dirty Witch. Egypt se prostě stávají čistou žánrovou kapelou a tím, bez ohledu na kvalitu či nekvalitu současné desky, sami sobě svazují křídla. Což je škoda.