Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I krátká, ve výsledku skoro půlhodinová nahrávka dokáže pěkně zacloumat s náladou. Zvláště, když se jedná o muziku plnou emocí, pohltivé atmosféry a v pravdě dobrých nápadů. Momentálně mluvím o albu Sweetest Nightmare, které na světlo světa vypustila skladatelská dvojice (patrně pár) říkající si jednoduše – Ell.

Ell nefungují dlouho, duet byl založen někdy v roce 2014. Ve stejném roce se na bandcampu prezentovali souborem dvou skladeb (patrně demo), které semknuli pod názvem …I Was Born The Year Of The Rat. Tím dali jasně najevo, že jsou tu. Zrozeni v roce krysy. Obě skladby byly o dva roky později použity na prvotní debutové album, kterým je právě Sweetest Nightmare.

Jelikož jde o duo, které zároveň vystupuje i živě, odvíjí se od tohoto faktu i samotná forma hudby, kterou pár vytváří. V zjednodušeném schématu jde o souznění kytary a bicích, doplněných samozřejmě o zpěv (ženský) a klávesy. Nic víc v hudbě skutečně nenajdete. To se zároveň podepisuje i na stopáži, která na ploše půl hodiny dokázala představit hned osm skladeb. Na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, dokud si nepřipomeneme žánrový rozlet souboru. Ell se totiž hlásí k citlivému doomu s důrazem na atmosféru sahající až k branám post-metalu. Sami svůj hudební styl označují jako „precious metal“. A na kolik je jejich hudba vzácná, už posuďte sami…

Výrazným prvkem, dominantou a vlastně i nástrojem hudby Ell je především ženský vokál. Jeho variace jsou samozřejmě pestré. Setkáme se tu s polohou čistou a tklivou, která notně připomíná barvu Veroniky Buriánkové (Kalle) a Beth Gibbons (Portishead). Ovšem nejen v těchto polohách je pevně rozkročená, zcela perfektně jí sedne i growling, když si to gradace skladby žádá. Naříkavý zpěv je však hlavním motivem snad všech skladeb a po několikátém poslechu se může až protivit. Jenže tomuto pocitu se kapela snažila zamezit už samotnou délkou alba, takže v prvním kontaktu vám to možná ani nepřijde. Vybraný zpěv je zkrátka hudební nástroj, se kterým je zacházeno citlivě. Jeho pestré rozvrstvení spoléhá na ojedinělost konkrétních skladeb a skvěle kontrastuje se zbytkem nástrojů v dané chvíli.

Už několikrát jsem zmínil délku alba a nyní bych trochu povzdechl nad jeho krátkostí. Ačkoliv má tento rozsah své nesporné výhody, zároveň ukazuje jakousi neschopnost složit rozmáchlejší kompozici. Jde o to, že jednotlivé skladby skrývají povedený motiv, mají nápad a hezký vývoj, děj. Jenže jejich délka je pro daný žánr citelně krátká. Při nezcela soustředěném poslechu pak hodně ztrácíte z jednotlivých písní a než se nadějete je tu ticho na konci desky. Tady vidím drobný kámen úrazu, který může mít nežádoucí účinky včetně nezajímavosti celého díla. Respektive to myslím tak, že když si v dnešní divoké přesycené době tohle album někdo jen tak na zkoušku pustí na bandcampu a nebude se mu plně věnovat, je velice pravděpodobné, že dojde k závěru celkové nezajímavosti kapely a tudíž jednoduše půjde o dům dál. Chce to zkrátka podrobnější průzkum, aby vám v té půlhodince nic neuteklo. Ale jestli vás to neosloví, nemá smysl se tím trápit.

Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v mantinelech atmosférického doom metalu, nebude tajemstvím jistá sklíčenost, melancholičnost a celková náladovost desky. Jenže nejen na tyhle fňukající noty umí Ell zahrát, občas se do toho hezky opřou a štěkají jak vzteklí psi. To dodává nahrávce na jisté energičnosti a sebejistotě. Je vidět, že nejde o prvoplánovou věc, ale o průlom pocitů a zaručenou ventilaci samotných autorů. A tak se mi to líbí.