Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po pěti letech zase v ruinách Beverastu, to je o rok natažená rutina přestávek mezi předchozími opusy. Posledních pár počinů, přesněji od roku 2013 se The Ruins Of Beverast pisatelsky věnujeme, ovšem pořád si myslím, že ještě někde koluje má starší recenze z roku 2009 na album Foulest Semen of a Sheltered Elite. Nebo umřela nevinnou smrtí s tehdejším webem Innocence. Pro mě osobně je každá nová Alexanderova nahrávka jasným pokynem se do ní s maximální vervou pustit. Už jenom pro to, že The Ruins Of Beverast se celou diskografii daří držet kvalitativní nadstandard a liší se jen samotný charakter nahrávek. Všechny jsou vedené v módu strašidelné epiky balancující na hraně atmosférického black metalu a doomu. S prvky gotiky, ve jménu zhouby a se zlověstnou aurou psanou v rodném listě. To je dané a nemění se. Pojďme tedy znovu navštívit chrám. Zouvat se nebudeme, nechme jeho prostory na věčnost špinavé.

Realita je však taková, že tvůrčí posun je hlavně v přístupnosti a jako by čistším příjmu. Pokud po vynikajícím albu Exuvia (2017) přišel na řadu po všech stránkách přijatelnější a také doomovější počin The Thule Grimoires (2021), v přijatelnosti se pokračuje i na novince Tempelschlaf. Pořád se nacházíme v dómu, kde vítězí zlo nad dobrem a kde nás objímá hrůza a krvelačnost jeho stěn, ale prosvětluje se. O tom žádná. Rukopis The Ruins Of Beverast se krok za krokem stává přímějším a lépe vstřebatelným. Ještě více jsou zapojeny čisté vokály a košatost skladeb byla dána na druhé místo za jejich bezprostřednost. Syntetika byla přítomna vždy, dnes doznala jistých změn a vtírá se do podvědomí častěji. Samotný charakter alba je pořád chorý a zlověstný, ale intenzivnější ve své nenucené přímosti. Nové skladby jsou živější, a to i ve smyslu živé produkce. Jisté stopy mrvolnosti ale samozřejmě pořád vykazují. Zkrátka a dobře, The Ruins Of Beverast jsou na novém albu Tempelschlaf přímočařejší a zabere méně času je rozklíčovat, neboť noční můry zde zachycené nejsou nočními můrami ve smyslu složitého pitvání jednotlivých motivů. Skladby jsou kratší a útlejší. Čas strávený nad jejich přehráváním je ale pořád bohatý na překvapení.

Neřekl bych, že je novinka hodnější a přítulnější materiál, ale rozhodně je přehlednější. A také klidnější. I když by se pořád na mnoha místech krve nedořezal a zlověstné sypanice kropí i tohle album. Tempelschlaf přináší rozvážnější a srouzmitelnou formu, jak ideálně nadávkovat klášterní koma. Příkladem budiž samotný začátek alba v podobě titulní skladby. Monstrum se rozjíždí pomalu a v popředí je typicky hororová atmosféra. Naše svědomí je znovu nahlodáno a smysly už se ubírají kamsi do podzemí mezi šutráky bájného Beverastu. V místech jako je eponymní skladba, potom cca uprostřed alba ve skladbě Alpha Fluids a v závěrečné The Carrion Cocoon dostane hodně prostoru čistý vokál. Tolik, že to zaujme. Úvodní skladbě pak stačí, když hodí do chřtánu thrillerového prostředí jednoduchou melodickou linku, vše se díky tomu zrychlí a posluchač už se rázem drží templu jako hovno košile.

Alpha Fluids je vlastně velmi rychlá skladba, ale definuje ji především snadný příjem a jakási stručnost. Zaujme taky halucinogenními kosmo zvuky kláves. Klávesové party jsou vůbec zpracovány trochu jinak než obvykle a rozhodně je lze považovat za živou vodu desky. Možná jí dodávají více futurismu, ale je to pořád v mezích jedovatosti a zlé aury alba. Jeho závěrečná skladba The Carrion Cocoon je gotika made by The Ruins Of Beverast. Ale proč ne, ke kapele vždycky patřila i ta, i když možná ne v tak jasném rozlišení. Nejdříve ji Alexander nechá probublat syntetikou a potom sáhne po black metalu, aby to chudák gotik neměl tak jednoduché. Nakonec po něm sáhne ruka smrti, ať už jeho vlastní nebo cizí.

Pokud budete chtít vidět The Ruins Of Beverast živě, určitě se do temnoty klubu bude hodit věc jménem Day of the Poacher, která jako by byla pro tyto účely stvořená. Kvapíkové tempo, přehledné změny a neustálý tlak na kasu. Nic světoborného ani složitého, ale zima z této skladby proudí a cizí jí není ani rituální zaklínání (které mě tolik uchvacuje na Exuvia). Vyhrávky, sólíčka, pořád se kvapí a nade vším je rozprostřena klenutá atmosféra. Tady je ten zlý svět stále v pořádku, i když určitě zaslechneme názory, že nová deska je ve vší své hororové podstatě docela milá záležitost. Jak se to vezme... Albu nebylo nic ubráno ani na jeho výpravnosti, tolik to oblíbené vlastnosti desek The Ruins Of Beverast. Slyšte jak rozvlekle a zkázotvorně působí opus Cathedral of Bleeding Statues. Tady je ta chrámovost zachycena velmi věrně. Poslouchejte jak útočně se ve své první polovině chová Babel, You Scarlet Queen!, aby se nakonec začala proplétat klasicky záludným profilem podzemního království The Ruins Of Beverast. Mocně a epicky se dme také Last Theatre of the Sea. Na jednu stranu až slavnostní skladba, ovšem také melodicky vstřícná a přes všechny nástrahy hlavně chytlavá záležitost. Zachytíte tu jako by ze starého gramofonu puštěnou operní árii?

Alexander je mistr detailů a skladby The Ruins Of Beverast jsou jimi prošpikovány. Ano, i novinka Tempelschlaf je jich plná. Celkové nastavení alba je ovšem rovno přímější variantě, jak zhudebnit atmosférické zlo. Jeho náplň je znovu zcela oddána klášterní prostorovosti, ze které se ozývají ozvěny neživých, jejich traumata a podivnosti mimo tento svět. Vchod do podzemí je ale tentokrát více otevřený a než se spustíte do lůna zrůdnosti, jste nejdřív vystaveni přehlednější a smířlivější formě vystrašení. Zpočátku jsem byl vystrašen i já, jak příznivě a odhaleně kapela zní, ale není to jenom o tom. Tempelschlaf jsou typičtí The Ruins Of Beverast, jen namícháni v jiném poměru, kdy se do popředí dostala sympatická bezprostřednost. Je to schůdnější? Je, ale pořád v rytmu tajemství a podivných splínů. Vysoká kvalita alb The Ruins Of Beverast zůstává zachována a je svým způsobem mimořádná. A je výsadou ji následovat.