Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Emrevoid - Riverso

EmrevoidRiverso

Garmfrost20.1.2015
Zdroj: CD v digipaku, promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Násilnické, brutální, atmosférické! To vše je album Riverso italských post deathových Emrevoid. Mnohé slibující EP dokáže přesvědčit i ty náročnější...

Z Itálie se poslední dobou linou samé zajímavé spolky. Emrevoid jsem do této doby neznal ani podle názvu, přičemž za seznámení s touto partou děkuji. Pro příště je budu bedlivě sledovat.

 

Sic kratičké EP, ale vcelku komplexní dílo, ze kterého dýchá umělecká vyspělost a muzikantská vyhranost. A co nám Emrevoid na „Riverso“ přináší? Disharmonický death metal s malým příspěvkem blacku. Věřím, že mnohému ihned prolítne hlavou, že black / deathových hord je už víc než dost a kdo ví, jak to těm Italům jde. Prakticky řečeno se v případě Emrevoid jedná o death metal, kde black nalezneme jen v atmosféře a občas v hrdle frontmana Gaetana Rizza, který drhne svůj hlas rašplí spíš v hlubších polohách, a občas zasyčí sirnatým dechem ryze v blackmetalovém stylu. Ostatně jeho pěvecké kreace zaslouží pochvalu. Ať už rytmicky supluje krkolomnou riffovačku nástrojů, či se rozeřve nebo se pustí do deklamací. Vše v rodné italštině, která zde kupodivu vcelku pasuje.

 

Hudba Emrevoid ale není pouze o zpěvu, který zastává funkci jednoho z nástrojů. Zbytek osazenstva je na špičkové úrovni zrovna jako Gaetano. I přes technické frajeření jsou kompozice na „Riverso“ násilné, brutální a náladové. „Patibolo“ desku otevírá někdy až v old schoolové rubanici, která se ale často promění v disharmonické šílenství, jazzovou variabilitu, že pogo, do kterého jste byli vybídnuti, zůstane bez odezvy a vaše mozky vystřelí v agónii. Uf! Jeden by nevěřil, že při tom všem najde kapela místo pro filozofické rozjímání o protikladných archetypech. Ten konflikt je znatelný z každého tónu, kdy doslova čekáte, že se vše roztřelí na atomy. Post moderní hra s našimi smysly spočívá i ve střídání hyper blastu a funerálního zpomalení. Je zvláštní slyšet takto hrát deathmetalovou skupinu. Jako zdivočelá parta děcek. Pro představu si spojte zběsilý hardcore, Blut Aus Nord, post metal industriálního ražení promíchaný švédským black metalem. Celý guláš pak citlivě smíchejte do jedinečné chuti bez výraznějších skoků. Šílenství zde nespočívá ve stylových veletočích, ale v onom konfliktu.

 

 

„Riverso“ je nebezpečně výjimečná deska, která na ploše dvaceti tří minutek dokáže posluchačstvo přesvědčit, že má nejen jasno o každém svém kroku, ale že i na tak krátké ploše může kapela znít plnohodnotně. Podobné skvosty miluju. Samozřejmě má „Riverso“ slabiny, ať už v čistém zpěvu, či občasné křeči, každopádně ale patří mezi nejlepší alba s krátkou stopáží, co vyšla v roce 2014. Jsem zvědavý, zda se klukům podaří další deskou na „Riverso“ navázat nebo jej dokonce překročit. Rovněž očekávám delší stopáž. Palec nahoru za nádherně vyvedený digipak.

 

Emrevoid digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky