Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z brněnské tribuny se šíří rozhořčený a sarkastický Polyho hlas, který jako v dobách minulých a ještě starších zručně tepe do falešných proroků, modloslužebníků a pokrytectví všeho druhu. Zvedá poklopy falešných nadějí, abychom mohli bez příkras pohlédnout do tváře pravdy, která se skrývá pod nánosy falše. Insania hraje jak hraje a dělá už řadu let potřebnou osvětu. Každému se jejich nové album líbit nebude, záležet bude hodně na osobním postoji a názorech. Lidé s růžovými brýlemi a chroničtí optimisté o své berličky možná přijdou. Útěchou v neveselé situaci může být fakt, že řada lidí už tu špínu kolem vidí. Rodí se tak naděje, že problémy se pojmenují a můžeme proti nim lépe bojovat. Každý si ale ponejprv musí uklidit na svém zápraží a pak může dávat na odiv své hrdinství.

Zapal dům, poraž strom… působí oproti minulým albům víc jako zpívaný manifest než deska k poklidnému poslechu. I když poklidnému, to není ten správný výraz. Insania se s námi nikdy nemazlila a její desky byly všechno jen ne klidné. Teď ale přichází s ještě surovějším materiálem, který je prošpikován punkovou přímočarostí a obhroublostí. Podobné věci se nikdy nebudou hrát v saloncích hotelů ani designových kavárnách a ani to není jejich cílem. S chutí si ovšem přisednou ke stolu v lidové knajpě, kde se u každého druhého stolu probírá marast současných pseudoideálů. A spustí.

Texty, o těch to je opět a především. Poly je servíruje s jasnou a zřetelnou artikulací, písním dominují úderné refrény, které do nás hustí nekompromisně a pod tlakem svoje moudra. Ani ostatní členové kapely se neupejpají a na albu můžeme slyšet jejich hlasy, hlavně v refrénech, kdy sborově křičená hesla útočí s větší razancí. Jinak mi novinka nepřipadá tolik zpěvná jako její předchůdci, u minulých alb jsem si s chutí zazpíval, tady spíš pokorně naslouchám a vidím všechno kolem zle a černě. A není to tím, že by Insania dřív zpívala o pěkných věcech, ale ty melodie měli větší sílu. Nyní se musíme spokojit s několika základními akordy, které svojí kolovrátkovou jednoduchostí tvoří solidní platformu a na ní teprve vyniká síla předávaných informací.

Ale každá mince má dvě strany, i v tomto případě. Tam, kde došlo k ústupu kytarových argumentů, s novými se vytasila sebevědomá basa. Její role nabrala na vážnosti a to mě potěšilo, protože skladby jsou díky ní bručivé a nízké. S radostí se pohybuje v první linii, kde si ji můžeme hezky okoukat. V některých skladbách se stává doslova tahounem, jako třeba v Základech zla, kde „vesele“ brumlá a táhne všechny vpřed. Hipija hej! Široké pole působnosti dostaly klávesy, které svým podivným naladěním dávají celému albu nezvyklou atmosféru. Oscilují mezi zvukem, jenž by mohl vydávat kosmický odpad věrně kopírující tvar naší planety (Polevil jsem v modlitbách), a zvukem nějaké dětské formy plastových kláves (Božská komedie). Jsou originální, podivné a nebudou šmakovat každému.

I když mi Zapal dům poraž strom... jako album přijde mnohem slabší než Rock´n Freud nebo Kult hyeny, i tady jsem našel dobré a zajímavé kusy. Předně je to singl Sfoukni za mě svíci. To je jednoduše stavěná píseň, která boduje zvláštně nostalgickou atmosférou a silným refrénem. Tedy všemi atributy, které jsem už zmiňoval. Funguje to na výbornou. Textově se odlišuje od zaměření zbytku desky, nedští zlobu ani se s krutým šklebem nevysmívá, ale rezignovaně bilancuje. Život, vztah, co si kdo představí. Píšu ti švabachem je pro změnu  hutná, těžká masáž, která je až bolestně pomalá. Návrat v ní oslavuje dívčí hlásek, který Insania už v historii použila. Zkrátka jako všude i tady nacházím silné momenty, kvůli kterým stojí zato si album pustit. V kontextu tvorby ovšem musím hodnotit o pár bodů níž než jindy.