Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z Itálie se poslední dobou linou samé zajímavé spolky. Emrevoid jsem do této doby neznal ani podle názvu, přičemž za seznámení s touto partou děkuji. Pro příště je budu bedlivě sledovat.

Sic kratičké EP, ale vcelku komplexní dílo, ze kterého dýchá umělecká vyspělost a muzikantská vyhranost. A co nám Emrevoid na „Riverso“ přináší? Disharmonický death metal s malým příspěvkem blacku. Věřím, že mnohému ihned prolítne hlavou, že black / deathových hord je už víc než dost a kdo ví, jak to těm Italům jde. Prakticky řečeno se v případě Emrevoid jedná o death metal, kde black nalezneme jen v atmosféře a občas v hrdle frontmana Gaetana Rizza, který drhne svůj hlas rašplí spíš v hlubších polohách, a občas zasyčí sirnatým dechem ryze v blackmetalovém stylu. Ostatně jeho pěvecké kreace zaslouží pochvalu. Ať už rytmicky supluje krkolomnou riffovačku nástrojů, či se rozeřve nebo se pustí do deklamací. Vše v rodné italštině, která zde kupodivu vcelku pasuje.

Hudba Emrevoid ale není pouze o zpěvu, který zastává funkci jednoho z nástrojů. Zbytek osazenstva je na špičkové úrovni zrovna jako Gaetano. I přes technické frajeření jsou kompozice na „Riverso“ násilné, brutální a náladové. „Patibolo“ desku otevírá někdy až v old schoolové rubanici, která se ale často promění v disharmonické šílenství, jazzovou variabilitu, že pogo, do kterého jste byli vybídnuti, zůstane bez odezvy a vaše mozky vystřelí v agónii. Uf! Jeden by nevěřil, že při tom všem najde kapela místo pro filozofické rozjímání o protikladných archetypech. Ten konflikt je znatelný z každého tónu, kdy doslova čekáte, že se vše roztřelí na atomy. Post moderní hra s našimi smysly spočívá i ve střídání hyper blastu a funerálního zpomalení. Je zvláštní slyšet takto hrát deathmetalovou skupinu. Jako zdivočelá parta děcek. Pro představu si spojte zběsilý hardcore, Blut Aus Nord, post metal industriálního ražení promíchaný švédským black metalem. Celý guláš pak citlivě smíchejte do jedinečné chuti bez výraznějších skoků. Šílenství zde nespočívá ve stylových veletočích, ale v onom konfliktu.

„Riverso“ je nebezpečně výjimečná deska, která na ploše dvaceti tří minutek dokáže posluchačstvo přesvědčit, že má nejen jasno o každém svém kroku, ale že i na tak krátké ploše může kapela znít plnohodnotně. Podobné skvosty miluju. Samozřejmě má „Riverso“ slabiny, ať už v čistém zpěvu, či občasné křeči, každopádně ale patří mezi nejlepší alba s krátkou stopáží, co vyšla v roce 2014. Jsem zvědavý, zda se klukům podaří další deskou na „Riverso“ navázat nebo jej dokonce překročit. Rovněž očekávám delší stopáž. Palec nahoru za nádherně vyvedený digipak.