Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Enslaved jsou rok od roku abstraktnější, rok od roku náladotvornější, rok od roku rockovější. Vikingové sundali odřené helmice, odložili narezlé meče, nasadili zamyšlené výrazy a s mnoha filozofickými otázkami na jazyku se teď procházejí po zasněžených pláních lidské mysli.

Odklon od vikingské mytologie v textech a od tradičních hudebních výrazových prostředků valivého viking black metalu již není ve spojitosti s Enslaved žádnou novinkou, ale přinejmenším dvě předcházející desky „Isa“ a „Ruun“ rozhodně nebyly takovým skokem, jaké představuje novinka „Vertebrae“. Ze zmíněného triumvirátu alb, který v posledních letech významně promlouvá do vývoje severského progresivního metalu, je nejnovější počin nejdelší krok, který kapela ve své moderní biografii udělala. Zatímco alba „Isa“ i „Ruun“ obsahovala pasáže, které by se ve starší tvorbě kapely určitě neztratily a měla atmosféru předchozím deskám dost blízkou, „Vertebrae“ v tomto směru mnoho nenabízí a jako album dává definitivní vale striktně metalové éře Enslaved. O přízeň fanoušků bych ale strach neměl; ti otevřenější posluchači si kapelu našli už na začátku nového tisíciletí a posun na „Vertebrae“ jedině přivítají, no a ti konzervativnější už nad Enslaved beztak zlomili hůl někde kolem alba „Monumesion“ (2001), takže po oblevě zase nasněžilo a kapela se o pozornost metalových fans rozhodně obávat nemusí.

Dá se říct, že co nová deska Enslaved, to trochu jiný šálek kávy. O „Vertebrae“ to platí dvojnásob. Náznaky inspirace art rockové hudby sedmdesátých let zde nabývají mnohem výraznějších obrysů (např. „hammondkové“ klávesy v „Clouds“) a samozřejmě také už mnohokrát zmiňovaný odkaz amerických Tool je na tomto albu jasně slyšet („Center“). Není to však jen v konkrétních citacích, kompletně celá deska voní dávnou rockovou minulostí, která zde v atmosféře a zvukových proporcí pozvolna ožívá. Směr své cesty si ale Enslaved určují sami a na plagiátorství mají ještě dost vlastní invence, takže žádný strach.

Velkou předností „Vertebrae“ je to, že jde o naprosto kompaktní celek, kde nelze najít slabou chvilku. I uklidněné pasáže některých skladeb jsou dostatečně zajímavé a paradoxně vypjaté, že posluchače dokážou jednoduše strhnout. Možná že tyto střípky patří dokonce k těm nejemotivnějším momentům desky. Enslaved šalamounsky pracují s minimalistickými prvky a pohrávají si s kytarovými efekty a zvukovými rejstříky, aniž by byl posluchač přehlcen mnohobarevnou zvukovou koláží. To se dá ostatně také vysledovat u jejich už zmíněných amerických kolegů. Zvuk alba je šitý na míru jeho hudebnímu obsahu, a tak čekejte uhlazenější produkci. Ostré hrany kytar jsou mírně zabroušeny do kulata, takže místo rychlého vyříznutí srdce kuchyňským nožem vás očekává pomalejší dloubání polévkovou lžící (výjimkou budiž blackmetalové drhnutí v „New Dawn“). A pak je tu také čistý vokál, který s každou další deskou dostává stále více prostoru a jeho podíl na „Vertebrae“ berte jako vyústění vývoje i jako prýštící pramínek budoucnosti zároveň.