Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže jste se s Kadavar ještě nesetkali, tak vězte, že jde o německou rockovou kapelu, která se vzhlédla v estetice druhé poloviny 60. a začátku 70. let a která tomu podřídila všechno. Tedy skoro všechno, především pak svou muziku a image. Na tu image mají dokonce odbornici, vyhlášenou Elizavetu Porodinu, která jím nacvakala ty hezké fotky a nejspíš jim i češe fousy. Docela by mě zajímalo, jestli takhle chodí do sámošky pro housky.

Pokud jde o muziku a prapočátek toho všeho, jednoznačně musíme zmínit Led Zeppelin a rané Black Sabbath (zkuste třeba tenhle song z minulého alba), z těch současných pak zcela určitě australské Wolfmother, kteří tuhle retro rockovou vlnu dotáhli - alespoň co do komerčního úspěchu - nejdál, no a pak samozřejmě stájové kolegy Graveyard. A klidně přidejme i další power trio Kamchatka, i když ti jsou víc blues, kdežto Kadavar jsou hard a psychedelic k tomu. Díku uvedenému výčtu už asi nijak nepřekvapí pár prostých faktů, třebaže tahle kapela vychází na Nuclear Blastu, že si v roce 2014 zahráli pár koncertů právě s Wolfmother, a že nejsou tak úplně nepopulární. V rámci možností.

Stejně tak je zřejmé, že kapela si nijak neláme hlavu s něčím jako vlastním výrazem, osobitým zvukem nebo prostě čímkoliv, co by ji činilo alespoň v něčem a trochu unikátní. Skoro by šlo napsat, že tou hlavní motivací je pouze hledání ztraceného času a fanoušků, kteří jsou na tom podobně. A samozřejmě i využití ducha současné doby, který podobným aktivitám přeje, a to nejen na poli hard rocku. Na obranu kapely je ale třeba uvést, že skladatelská jistota jí plus mínus nechybí a že řada skladeb na desce má ambice stát se songem na nedělní odpoledne (Last Living Dinosaur, Lord of the Sky, The Old Man). V tomto ohledu je první polovina desky silnější, ta druhá lehce pokulhává a v případě některých fakt slabých věcí docela nudí (Filthy Illusion, Circles In My Mind). S vyrovnaností materiálu je to prostě plus mínus.

Kromě příjemných retro pocitů a oživování starých časů (ti škodolibější si klidně připojí i kopírování Wolfmother) s sebou deska nese i současnější tendence v podobě odlišně poskládaného zvuku, který táhne hlavně a především kytara - silně vytažená v mixu, zkreslená, i když s retro feelingem. Rovnou proto zapomeňte na lehkost a šťavnatost zvuku dobových desek, kdy se tahle muzika vyvíjela a hrála, v tomto ohledu je „Berlin“ velmi současná a bohužel i dost nepříjemně znějící moderna.

Takže móda? Rozhodně, ale jedna z těch lepších a více méně poslouchatelných. Kadavar hrají na strunu všem milovníkům klasického hard rocku, a to v době, kdy se podobných kapel objevuje spousta, takže žaloba za trendovost a povrchnost by mohla být na místě. Nebudu tvrdit opak. Podobně zábavná je možná až přehnaná snaha o retro feeling (cítíte tu hřejivou nostalgii při pohledu na kotoučák v tomhle klipu?), která ztroskotává na současných postprodukčních procedurách, činících z desky všechno možné jen ne originál. V celkovém součtu mi Kadavar vycházejí jako dělníci doby, muzikantsky i skladatelsky zruční, ze své dřiny dost možná i nadšení, ale stejně tak i zoufale nepůvodní a povrchně módní. Těžko říct, co budou dělat za deset let.