Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enterré Vivant  - 悪罪 (Akuzaï)

Enterré Vivant 悪罪 (Akuzaï)

Monachos23.3.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) //bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Surový a tíživý atmo black metal, ze kterého sálá pach popela a zapomenutých tragédií. Akuzaï není jen hudební nahrávka, ale děsivý historický dokument, který vás po doznění posledních tónů zanechá v hlubokém tichu.

Toto album mě na první zaujalo svým (pro někoho) nevkusným a sugestivním obalem (kreslené obaly death gore smeček působí v porovnání s obalem Akuzaï komicky), takže asi nezaškodí říct si pár slov o pozadí dech beroucí fotografie, která zdobí obal třetího alba tohoto japonsko-francouzského blackového projektu. Jedná se o historickou fotografii matky kojící své dítě krátce po atomovém útoku na Nagasaki. Apropó, dítě na fotografii krátce po jejím pořízení zemřelo. A neméně hluboký a mrazivý je také hudební obsah Akuzaï.


Přestože má Enterré Vivant francouzský název (v překladu „Pohřben zaživa“), jde o mezinárodní projekt, i když ne tak docela. Tvoří ho francouzský hudebník Erroiak (všechny nástroje) a zpěvák/textař Sakrifiss, který je sice původem také Francouz, ale již více než 25 let žije v Japonsku. A už od svého prvního alba se Enterré Vivant věnují kultuře země vycházejícího slunce, tedy Japonska. Nejinak je tomu i na albu Akuzaï, které se textově zaměřuje na deset buddhistických hříchů, přičemž každý z nich je interpretován přes prizmu utrpení japonských civilistů a vojáků během druhé světové války. Jelikož zpěvák Sakrifiss žije v Japonsku dlouhodobě, umožnilo mu to do textů zakomponovat hluboké pochopení místní kultury a historie, které běžným „západním“ kapelám často chybí.

 

Enterré Vivant band 


Album má jasně danou strukturu srovnatelnou s díly vážné hudby. Erroiak studoval hru na klavír a základy orchestrální kompozice. Orchestrální pasáže na Akuzaï díky tomu nepůsobí jako levné syntezátorové klávesy, ale mají strukturu poctivé komorní hudby. Opus je rozdělen do tří bloků podle buddhistické nauky: Tělesné (fyzické) hříchy, Hříchy řeči a Hříchy mysli. Celé dílo tak působí jako karmická spirála, která začíná fyzickým útokem a končí totálním mentálním zatměním a beznadějí, kterou podtrhuje i zmiňovaný obal s dítětem z Nagasaki. Na autenticitě alba přidávají různé dobové nahrávky jako například projev japonského císaře v rozhlase v době války v intru Jaken. Kromě toho obsahuje Akuzaï další tři mezihry, které se výraznou měrou podílejí na budování celkové atmosféry nahrávky.


Kromě tradičních blackmetalových prvků využívá Erroiak na albu také klavír, flétnu, housle a (pravděpodobně) i tradiční japonské strunné nástroje, které doplňují tíživou a depresivní atmosféru. I díky tomu album nenudí a neustále překvapuje novými vrstvami zvuku. Nálepka DSBM není v případě tohoto hudebního projektu zcela od věci, stejně jako adjektivum atmosférický/avantgardní BM. Vyzdvihl bych i Sakrifissovo vokální mistrovství. Dokáže plynule přecházet od klasického blackového křekotu k zoufalému nářku nebo teatrálnímu přednesu, což skvěle ilustruje jednotlivé „hříchy“. Působivý je i přínos talentované dívky, která vystupuje pod uměleckým jménem Athena Nahkriin Halphas. Její démonický hlas v mezihře Môgo má silný deklamační tón a někomu možná připomene Peste Noir. Určité paralely s tvorbou těchto blackmetalových šansonierů by se nalézt daly, ale více má hudba Akuzaï společné s tvorbou kultovních Summoning, hlavně kvůli velmi působivým klávesovým linkám. Co se týče zvuku, někomu možná bude vadit, že produkce je místy až příliš „lo-fi“. V důsledku toho některé jemnější instrumentální detaily zanikají v kytarovém šumu. Mně osobně to nevadí, protože se to hodí ke konceptu alba, kterému by podle mě křišťálově čistý zvuk více uškodil než prospěl.

Dovolím si uzavřít tuto recenzi citátem z jednoho rozhovoru se Sakrifissem, který skvěle vystihuje duši alba:


Neexistuje nebe, jen peklo, které vytváříme na Zemi. Umíráme za císaře, za jeho rodinu, za lidi, které ani neznáme, z důvodů, kterým nerozumíme.

 

Nechte v sobě jeho slova znít, pozorně se zadívejte na fotografií na obalu alba a až potom stiskněte play.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 30.5.17 8:02

S Muchou to mám tak, že mě bavila první deska kromě skladby Ježíš. Bohužel právě ta se chytla a bohužel právě tím směrem (tedy směrem laciné sprosté zábavy ... a klidně mě považujte za suchopárného moralistického idiota) se Mucha vydala v mnohem větší míře na další desce (třeba Kamil). Na novém albu si dokážu užít tak polovinu věcí v čele s dobře udělanou satirou (až parodií) Láska, kde Mucha ale využívá úplně stejné postupy jako ty, které zesměšňuje. Přijatelné skladby jsou snad ještě Hipster, Schmutzige Madchen, s trochou tolerance Nána. Robert a David je blbost, Pan Píča je trapnost v tom duchu, jak píšu v úvodu - prostě za hranou. Pak už mi to přijde jako předělávání jiných interpretů na trochu jiné texty, což je zábava k táboráku po deseti pivech, ale na regulérní desku mi to přijde tak nějak málo. Mucha bohužel klesá hlouběji do bláta vulgárního folku a ani ta šikovná kapela kolem ní to není schopná zachránit. Škoda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 24.3.26 8:48odpovědět

Je to výborné, taky si to užívám ... jestli to tak jde říct. Silná nahrávka!

Garmfrost / 23.3.26 17:20odpovědět

Tohle je skvost jdoucí si po své cestě. Pořád se k tomu vracím

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky