Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dear je už čtyřiadvacátým albem Boris, původně zamýšleným jako rozlučkové. Osobně si ale něco takového, jako je rozlučka s Boris, nedovedu vůbec představit. To neustálé chrlení nahrávek všeho druhu a zvuku že má najednou skončit? Nevěřím. Kapela jako taková letos slaví své 25. výročí, na což upomíná název skladby Absolutego (nejodpíchlejší riff na desce), neboť tak se jmenovala i první deska kapely. Na novinku byl pořízen materiál mnohem delší stopáže, než se na ni ve finále vešlo, takže další vydání lze bezpochyby očekávat co nevidět. Ne ne, tady se zatím nic končit nebude...

Dear je nahrávka bez překvapení. Zjizvená, zatuchlá, experimentální, i s pár hřejivými chvílemi. Hrají na ní Boris jak je známe a jak mohli zrovna v tento moment znít. Variant bylo hodně. Základní hrubá vrstva alba je drone. Hlučící, do nehybnosti zpomalený kytarový kal, ze kterého pryští další pohnutky, zvukové kolapsy i špetky nadějí. Přístupní i rozteklí v mlze či v prachu napadrť, tři postavy nejasných obrysů. Prostě Boris.

Začátek je krutě pomalý. Je slyšet každý úder, nádech i výdech, každé, byť minimální pohnutí. Názvy prvních dvou skladeb k tomu ostatně vybízí - Dominance Of Waiting Noise a Dead Song. Sem se jakýkoliv rychlejší pohyb nehodí. Voda je hnusná, nabrat si ji do dlaní a umýt obličej není dobrý nápad. Rozhodně bych to nedělal. Každý tón trvá hodinu, možná dvě. Nenudím se, ale nejásám. Nic se neděje, vůbec nic. Vše odšpuntuje až třetí věc Absolutego, o které už byla řeč a na kterou se můžete mrknout na videu. Kruh se uzavírá, čtvrtstoletí je na kapelu požehnaný věk. Tak všechno nejlepší! Z Beyond křičí chuť se odvázat daleko víc, než se děje, ale vše je důkladně hlídáno. Z povlaku temnoty a pochybností se dostane ven jen něco. Ale to něco za to stojí.

Biotope je pop bez populárních nástrojů, bez populárního vokálu a bez jinak tolik nutných popových ambicí. Je to offlinový pop, je to pop Boris, biopop. The Power zní jak Black Sabbath v poslední hodince života, kdy jsou odkázáni na pytlík naděje a výživy z lukrativní nabídky starobince zapomenutého někde na venkově. Meluzína je za okny a čeká na svou příležitost, Tony Iommi už nemá dostatek sil, jeho prázdný pohled je zabořen do podlahy a sestřička už má za zády připravený injekční projektil poslední rány z milosti. Čauky, mňauky, Antoníne, už je čas.

U nejkratší věci Memento Mori se nabízí příležitost zjemnit, obrousit hrany a sundat z hlavy kapuci. Ale jenom nabízí, bylo to jen zbožné přání. Těžké mraky pořád dusí kraj, i když někde dole v trávě se hýbe život. Výborně odzpívaná záležitost. Další a poslední odpich představuje druhá část skladby Dystopia / Vanishing Point, kde se kapela odváže a řeže do všeho co je po ruce. Dear jsou pak všichni fanoušci kapely. Jsou laskaví a oddaní. A trpěliví. Vůbec ne, co do čekání na jednotlivé nahrávky, ale co do minut strávených nad tvorbou Boris určitě ano. 70 minut je pryč, najednou je ticho...

Něco, co by úplně srazilo do kolen ale chybí. Něco, čím by kapela skutečně imponovala. Boris předvádí nadstandard, ale nikoli takový, který by lomcoval se smysly. Nic takového na Dear není. Všechno už bylo řečeno, a to samotnými Boris. Ale pořád je novinka albem, které umí potěšit a správně pocuchat nervy. A o tom to taky je.