Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned na úvod musím upozornit, že album vyšlo ve dvou verzích a každá má jiný obal i datum vydání. Klasické CD, které si kapela vydala sama už v říjnu loňského roku, zdobí nepříliš výrazný, černobílý obal (viz obrázek). Pak je tu digipack, o který se letos na podzim postarala firma Temple Of Torturous a ten je na tom podstatně lépe.

Co se týče obsahu, jsou obě verze stejné. No Way Out zpracovává obhroublé řemeslo ovlivněné jemnou masáží klávesového metalu. S oběma směry se zachází s úctou, času na obhajobu mají oba dost a navzájem se doplňují. Po nějaké době strávené poslechem ve mně album vyvolává pocity něčeho už slyšeného, rozhodně slušného, ale nejde tomu upřít ani notná dávka vlastních nápadů.

No Way Out chytře saje z práce svých krajanů, kteří prošlapávali nelehkou cestu metalové avantgardy. Lehké přecházení mezi styly, nápaditě modelované motivy, které svůj význam rádi maskují. Posluchačova pozornost je nucena se opakovaně vracet zpátky a dopátrat se uniklých myšlenek. Tahle rozjímavá poloha kapely se mi líbí, stejně jako melancholická atmosféra dýchající z velké plochy alba. Metalový naturel bývá nejednou odstaven na vedlejší kolej a tíhu vládnutí si zkouší romantičtější alter ego kapely.

Pojmenovat co Eternal Deformity hrají není úplně jednoduché. V tradici podobně nestandardních nahrávek nasáváme auru svižného dark metalu, ve kterém se za nehty zadírají death/blackové nuance v avantgardním smokingu. Do tvrdých pasáží statečně vstupují čisté, mnohdy vícehlasé zpěvy, které zajímavě cestují z centra zájmu do stínů tlumeného pozadí. Podle mě jsou zajímavější než hrubý murmur, který ovšem nejde zatratit. Jen je to standard, o kterém nemá smysl ztrácet více slov. Stačí, že je ho použito s rozumem na správných místech.

Důležitou a nepřeslechnutelnou součástí  jsou chladné klávesy dodávající nahrávce vampýrské zabarvení. Nejvíc je využíván rejstřík, který patří asi k těm nejzprofanovanějším a to může leckoho odradit. Snad každý, kdo kdy slyšel něco ze „symfonického“ black metalu pozná, o čem mluvím. Větší prostor dostávají spíš v úvodu alba, první skladba následující intro, Esoteric Manifesto, je takovou typickou, na klávesách postavenou skladbou. V kapitolách, kde mají silnější pozici, mě hned napadají ekvivalenty kapely, mezi které patří starší Lux Occulta, ale taky Moonspell (skladba Reinvented).  V závěrečné skladbě Glacier dokonce vykukuje zpod koberce sešlý Attila v dresu Tormentor.

Není radno házet flintu do žita. Když se černobílé klapky odmlčí, získává skladba na seriózní hloubce a zajímavosti. Opravdu, postupem času se jejich role vytrácí do naprosto podružné role.  Jejich občasné zakvílení mi přijde akorát, má se to jako se šafránem. Vládnout začíná podivné klima rostoucí z divokých  riffů, nápaditého bubeníka a předně ze skladatelského střeva nesoucího pečeť osobitosti. To je stále jedna z nejcennějších vlastností a za to kapele vzdávám hold.