Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Face Of Agony - Hunting Season Opened

Face Of AgonyHunting Season Opened

Michal Z6.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album má moc starší ročníky posluchačů vrátit časem zpět. Klasika thrash metalu. Bez progrese, žádný thrash-core, nu-metal a podobně. Všem old school thrasherům morek kostí radostí vyskočí a v šupleti, označeném klasický thrash, udělají uctivě trochu místa pro Face Of Agony.

Hleďme na ně, na naše sousedy, přec se jim alespoň v některých rovinách daří. Tady se pevně školí Bay Area – druhá polovina 80. let a počátek 90. let 20. st. – thrash metal. To je to místo, kde novinkové album slovenských Face Of Agony v konkurenci obstojí. Overkill, Forbidden, Slayer – dále jistě nemusím pokračovat. Ti, kdož mlsali thrashové skvosty daného období, dávno tuší, kde se naši bratři Face Of Agony pohybují a co je možno očekávat na recenzovaném kotouči „Hunting Season Opened“. Zátoka, v níž se velmi zostra prohánějí, je naplněna naprosto čirou a ničím nekontaminovanou thrash kapalinou. Sázka na stylovou ryzost a velmi slušný zvuk evokující zlatou dobu thrashingu se mi velmi zamlouvá. Přiznávám, při poslechu netrpím žádnou pachutí a nechutenstvím a neustále ulamuji jedno okýnko z tabulky za druhým, když není z čeho ulomit, dojdu si pro nový pamlsek zabalený pod tlačítkem repeat. Na těchto dobrotách jsem dávno v minulosti vyrůstal a mé tělo si je žádá i dnes.

 

Mám radost, album a samotná kapela může směle bušit do brány, před vstupem do zahrad reunionovaných zámořských spolků (nebo již dávno zaprášeným počinů) a případně jim řádně rozehřívat publikum po evropských štacích. Face Of Agony ctí dávné čítankové zápisy, s hrdostí je vyzvedají a po svém do nás napráskají. Schopnost necitovat jen naprázdno dokazuje hned úvodní instrumentálka, víření kytar, startování hrozivě vypadajícího velkoobjemového monstra se daří, provozních otáček i tempa je důkladně dosaženo. K jeho ztrátě nedochází v žádném případě, střední kovotepecké tempo je to nejpomalejší, co vrchní strojník dovolí, ale jeho choutky jsou jiné, raději ještě přišlápne pedál k zemi a občas nás kopací salvou vyžene ven kontrolovat soustrojí. Ne zbytečné obavy, tohle se nezadře, udeř to – drť to – rozemel to!

 

Není co bych vyzvednul do nebes, co pohaněl do řečiště zmaru. Album mi prostě sedí a cesta, kterou Face Of Agony během své existence urazili, nebyla zbytečná. Vyrostl z nich Zabiják. Vliv současných Slayer je ve většině zářezů cítit jako prasečák v létě. Ale bez urážky a opovržení, hudba je samonosná, stojí na pevném a jistém podání instrumentalistů. Schopnost vypustit i chorá sóla se cení, zvláště, když se stále ctí jen ta dobrá tradice a nerve to uši vlastní malostí a nucením se do nich. Trochu mě trápí konec alba, ve skladbách houstnou časté okaté výpůjčky hlavně z „Christ Illusion“ (především „Lost In Time“). Ale takový malý škraloup na kakau slupne každý thrasher po pařbě s chutí, nebo je libo orosená zrzka?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky