Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skepticism - Companion

SkepticismCompanion

Victimer22.10.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Metalové pohřebnictví jako polité živou vodou. Ve vší vážnosti a počestnosti.

Skepticism, kultovní pohřební služba z finského Turku se před šesti lety připomněla (live) albem Ordeal, jehož odraz v rozbitém zrcadle jsem pojmenoval jako obyčejnější a lidštější. Za celá ta léta, kdy skeptičtí přednostové zaživa zahnívali v zanedbaných zvukových koridorech, kde extrémní doom metal protínaly tóny varhan, se právě Ordeal nejvíce věnovalo evoluci kapely jako takové. Jen jsem od podobného rozhodnutí čekal krapet víc. Celkově mi minulá deska přišla poměrně sterilní, bez výraznějšího momentu. Právě tohle se snaží novinka napravit a myslím, že se jí to povedlo. Vývoj pokračuje a podle mého je to právě až nová kolekce, co jej náležitě reprezentuje. Je podzim 2021 a Skepticism se vrací s albem Companion, které symbolizuje další krok za světlem. Čistě obrazně.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/skepticism%20band.jpg


První dojem řekne mnohé a zrovna tady je to velmi pravdivé. Je evidentní, že funerální kolos postupně zrychluje, stále vážněji se zaplétá do melodií a vůbec tvoří rytmy, které by byly dřívější poloze a asi i přesvědčení zapovězeny. Kapela desku od desky pročišťuje svůj zhoubný sound, nezdráhá se oddat hře s melancholií a svůj pohřební věnec jako by nechala stát opřený ve vedlejší místnosti. Dveře ale zůstávají otevřené, to aby nevznikl dojem, že Skepticism na svůj původ zcela zanevřeli. To v žádném případě! Jen nabízí novou a zatím nejodvážnější tvář sebe sama. Companion. Ostatně, k melodiím měli Skepticism vždycky blízko. Jen je nedávali tolik do popředí, což bylo kombinací tehdejšího surového soundu kapely a vlastní rozhodnosti. Moc dobře si ale pamatuji, jak mi už na Farmakon přišla skladba Shred of Light, Pinch of Endless až psychedelicky hravá. Posazená kamsi na barové stoličky s atmosférou trochu jinou, než jaké se nám dostává během posledního rozloučení.


Companion definuje kapelu jako atmosféričtější obřad, který má spád. Více světla v pohřební síni, prosím! Jako by Finové najednou nebyli těmi, kdo smuteční průvod vede a hraje nebožtíkovi na poslední cestu, ale dnes více schovaní v davu naslouchají příběhům pozůstalých. Skepticism současnosti vidím blíže kapelám jako Shape Of Despair nebo Ahab, kdy se spolu s procesím poslední cesty dostává do popředí zkroušená monstróznost a typická doomová surovina, ve které je vedle definitivního úpadku také melancholie a syrový kus duše. A pak je tady to zrychlení, hudba znějící sálem nutící být při tanci o dva kroky rychlejší. Otázka pro zaryté funeralisty, nakolik ve Skepticism zůstává jejich jedinečnost a jakým dílem už se ocitají mimo své výsadní místo, je zcela logická. Já osobně ji však zavrhl a Companion beru jako doom metalovou desku se vším všudy. Navíc si myslím, že kapela na nic nezanevřela, jen se rozhlédla kolem sebe a nebála se udělat pár změn.


Od první skladby Cella je zřejmé, že kapela svůj pohřební marš (to je vůbec u skeptiků oblíbené slovo) zintenzivněla a popohnala. Přibylo na razanci, na síle, na atmosféře, na tempu. Skepticism se víc odpíchli, aby nezůstali zabředlí ve svém vlastním bahně. Dál je to doomová skepse a těžký povlak depresí, co řídí jejich kroky, ale je s nimi nakládáno o poznání hřmotněji, masívněji a přehledněji. To především. Companion určitě není žádná nestravitelná hmota, ale řekl bych velmi poslechová doom metalová deska. Varhany jsou nadále slyšet téměř za každých okolností, ale je to snad poprvé, co si jich příliš nevšímám. Díky stále lidštějšímu projevu kapely, jako by jejich význam upadal. Rytmická a riffující vozba Passage ukazuje Skepticism jako ohnivé pohřebníky s rudýma očima a chvilku mám pocit, že i rozkročené hard rockery. The Intertwined zase obnažuje krásné doomové melodie, které nejde dostat z mysli. Celkově právě tuhle skladbu vnímám jako tu, která nese prapor a možnosti nových Skepticism. Ale abychom nezašli příliš za hranu, že jsou tihle matadoři najednou jinde... Oproti ní je The March of the Four klasicky pomalou funerální tryznou. Tedy aspoň chvíli, protože i ona se nakonec otevře melodiím a velmi přijatelně vystavěným doom metalovým podzimně chladným vášním. Takže jo, asi přece jen trochu jinde budou...

 


Najednou jsem se přistihl, jak Skepticism vnímám jako čistě doom metalovou kapelu, bez nutnosti jít funerální cestou. Cítím z nich to typicky doomové gró. Tu samotu na okraji společnosti, to spojení s emocemi a třeba i přírodou. Skutečný hudební epitaf mysli i těla v klasické podobě. I za doprovodu prvků typických pro tuhle kapelu, ale ty jsou u Companion až to druhé v pořadí. Skepticism se prezentují jako čirý doom metal, nehleďme dál, výš, ani níž. Tahle deska je bezvadná. Víra starých pohřebníků vás uzdraví. Nejen zhoubným řemeslem je člověk živ, i on má své doom metalové sny a zbytky nadějí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky