Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Faithless jsou jednou z mála kapel, kterou beru o něco více srdcem než ušima. Dali mi toho příliš hodně, abych jim v recenzi dokázal zbytečně brát. Přesto se do tohoto smělého posouzení nového díla, které vydali po 10 letech, pouštím. Na mnohé elektronické spolky mám ty nejlepší vzpomínky, jaké mohu mít. Počínaje Underworld z teenagerských let, přes intenzivní sledování elektronické scény po více jak 10 let, až po prožitky s Faithless. Ty už jsem prožíval v souvislostech s tím, o čem jejich řeč vypovídala a začal si uvědomovat sílu jejich odkazu. Že elektronická kapela nedělá jen transové rytmy, na které se dá dobře zapařit. Postupně jsem začal vnímat to, co mi do té doby unikalo. Že tahle kapela na někoho nebo na něco umí dobře ukázat prstem, že nebyli v té době jediní vedle Massive Attack, kteří otevřeně kritizovali válečné tažení USA. Byli to Faithless s Maxi Jazzem u mikrofonu, co dokázali lidi rozcupovat klubovými hymnami a zároveň se těch samých lidí ptát, jaký je rozdíl v barvách pleti. Že je svinstvo brutálně potlačovat koncerty. We Come 1.

Faithless přicházejí po nepříliš výrazných deskách (To All New Arrivals, The Dance) s materiálem, který obě dvě minulé v mnohém výrazně předčí. A to se na nich paradoxně poprvé nepodílí jejich zásadní tvář, Maxi Jazz. Člověk, který tvořil onu hip-hopovou část jejich muziky. Není zde slyšet ani Dido, sestra Rolla Armstronga. Ten spolu se Sister Bliss dodnes tvoří to hlavní, čím Faithless jsou i byli. To vše ale ponechme stranou, důležitý je jen a jen nový materiál, na který je třeba se soustředit. Výčet ovlivnění a hostů, lidí, kteří kapelu kdy ovlivnili, to by byl článek fungující sám o sobě.

All Blessed hodně vypovídá už svým obalem. Muzika, která se rozprostírá na bezmála hodinové stopáži, je ale čímkoli, jen ne smutným požehnáním. Je to bezesporu nejenergičtější a nejpozitivnější věc, jakou jsem za několik posledních let slyšel. Pusťte si singl This Feeling, nabitý pozitivní energií až k prasknutí. Kdyby vyšel na desce, výborně by se tam hodil, skvěle ale fungoval jako první signál nového materiálu. Že kapela má album, které v těžkých časech ukáže tu odzbrojující krásu okamžiku. Prostě toho, že jen blbnout venku s kamarády má v sobě všechnu tu volnost, jakou teď postrádáme.

Deska je neskutečně hybná, chytlavá, nekomplikovaná. Od prvního beatu do posledního. Žádné zbytečné vycpávky, jen čistá esence jejich atmosféry a sdělení. Buďme pozitivní, ale přemýšlejme u toho. Tematicky opět pere do živých témat, jako jsou uprchlíci (obal desky je jasnou výpovědí), rasová nenávist (vždy palčivé téma Faithless). Snaží se dávat otázky, ne na všechno odpovídat, rozpoutat ve vás vnitřní monolog. Zamyslet se.

Deska krásně plyne, opět smíchaná dohromady jako jeden dlouhý DJ set. Přesto působí každá skladba samostatně, rozeznáte je, stejně jako na No Roots a dalších albech. Vlivy trance, house, případně reggae: ani po deseti letech se kapela nezměnila a ani za dalších 20 let se nezmění. Jejich muzika nadále ukazuje směr, neprahne po vývoji za každou cenu, spíše komunikuje a nabíjí. Nic lepšího si od nich ani nelze přát. Zajímavostí je, že tu není jediný klubový hit, který byl na většině deskách. Však Insomnia kapelu celosvětově proslavila, ačkoli to byla paradoxně věc, která původně ani na Reverence být neměla. Je to patrně jistý druh signálu, protože nač tvořit klubové hymny, když kluby jsou zavřené. Když doba je zlá, umění trpí a kapely nemají jak hovořit naživo s posluchačem. Možná právě proto nebyla minulá deska nakonec tou poslední, kapela se v těžké době rozhodla nám dodat energii s novým materiálem. Pozvednout mysl, vrátit se na taneční parkety. A ptát se na správné věci, rozhlédnout okolo, nic touto dobou nekončí, ale pokračuje.

Desku protáčím denně, vyznavačům elektronické muziky doporučím to samé. Tahle parta už dost možná nikdy nic dalšího nevydá, každý člen má dost rozjetou sólovou dráhu na to, aby museli pokračovat za každou cenu. Vážím si toho, že špatná doba vyprodukovala dárek v podobě All Blessed. Natolik bezstarostnou jízdu zase dlouho neuslyšíme. Minimálně na elektronické scéně ne.