Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O protřelého neznaboha Agathona a jeho družinu jsem zavadil někdy v druhé polovině devadesátek, když ještě patřili pod křídla francouzského vydavatelství Holy Records. To byl tenkrát label na úrovni, o čemž svědčí jména jako Septicflesh, Misanthrope nebo třeba Elend a svého času se těšila oblibě také kompilace složená jako poklona Paradise Lost. Tam ostatně přispěli také Gloomy Grim (Say Just Words). V tomto období jsem se začal o kapelu zajímat, k čemuž přispěla nejedna pozitivní reakce sehnatelná v tehdejších periodikách.

Realita a samotné setkání ovšem nebylo bůh ví jak vřelé. Gloomy Grim se prezentovali primitivním symfo blackem, který se opíral o béčkové horory a bohužel také o béčkové klávesy. Sem tam klapka, pár ostřejších riffů a Agathonův ryk, který se nijak významně nelišil od ostatních havranů, kterých se za kořistí slétlo na stovky. V tom by nebyl zas až takový problém, tehdy jsem docela ulítaval na podobně ložených souborech, namátkou Soulgrind (taky Finsko a taky Holy Records) nebo Ancient Ceremony (Fallen Angel's Symphony), kteří mi tehdy přišli (čert ví proč) výživnější. S Gloomy Grim ale ne a ne najít společnou řeč. Bylo to vždy jen o pár momentech, které později zakrylo větší než malé množství obskurní nudy.

Dnes se kapela představuje po osmi letech od poslední nahrávky Under the Spell of the Unlight, která zněla o něco málo ambiciózněji, než deska aktuální. Více epiky, více propracovanosti, i když znovu jen v rámci primitivní symfonie, takže žádné podvracení starých dobrých zásad. Letos se Gloomy Grim rozhodli jít cestou méně čistého zvuku a nové nahrávce dali o něco špinavější charakter. Je sice fakt, že v mém případě mluvím o mp3 formátu, ne o regulérním nosiči, ale i dřívější alba jsem schraňoval touto formou, tak se snad příliš nepletu.

Na novince Gloomy Grim zaklínají starý thrash v atmosférický black, nebojí se přitlačit na pilu, ani na své základní menu "tam, kde v jednoduchosti je síla, zdechá každá nána a zneužitá víla". Útočná a jednolitá taktika The Age Of Aquarius se žene tmou tak jak je třeba, otírá se o hřbitovní zdi, i když to není zrovna rychlost světla. Je to rychlost tmy. Na své si mohou přijít klidně i fanoušci Dimmu Borgir z dob, když se ještě nesnažili o maximum smyčců a kyberneticko mezihvězdný pamflet.

Nová deska Gloomy Grim se jistě dobře poslouchá, ale člověk musí být tzv. "vypnutý" a nesmí chtít něco víc, než je nezbytně nutné. Jinak je to spíš klasika žánru, kterému už dávno odzvonilo. Plus dávám za náklonnost k thrashujícím kytarám a že je k zatuchlé unylosti přece jen dál, než aby to celé stálo za starou belu. Gloomy Grim umí šlapat, ale bolest neobjevnosti a starých přísad je stejně dohání. Má to tak být a také to je. Jejich krchovem nacucnutá tvorba je po letech zpátky. Poctiví kropiči hrobů mohou být nadšeni, zbytek spíš odejde za lepší zábavou... Každému co jeho jest, u mě slabý nadprůměr.