Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vývoj a posun Fates Warning se jeví již jako přirozený pro každé nové album. Pokrok však dále nechtěl snášet vokalista Arch a byl nahrazen novým výškařem Rayem Alderem, který v ničem za předchůdcem nezaostává. Změna je nepatrná, neb jsou si podobní barvou i stylem. Počin "No Exit" z roku 1988 nabízí hodně, doplňuje spoustu odpovědí do skládačky rodící se americké prog scény. V lecčem lze sledovat paralely se souputníky Queensrÿche, či Dream Theater. Posun rovněž zasáhl produkci, která album zaobalila do slušivého prostorového dojmu, který nabízí dostatek rozlehlosti pro bezproblémové vnímání všech instrumentálních linek. Progresivní přívlastek kapely se stává nyní již neoddiskutovatelným pevným označením.

Z úvodu alba na člověka ještě dýchne power metalová minulost, ale už definitivně zapracovaná do progresivní matrice. Kapela si prošlapává zcela vlastní svébytnou trasu ze siláckého kovového mateřského lůžka. Virtuozita se začíná neomaleně prosazovat spolu se skladatelskou originalitou. Zpočátku mám dojem, že Alder až příliš využívá prostředků podobných G. Tateovi a svého předchůdce. Občas mě jeho vyštěknuté výšky tahají uši a až se závěrem alba nacházím jeho správné polohy, procítěné a položené na tónech, v kterých je jistý a nepůsobí nepříjemně. I hledání a sebepoznání patří k hudební tvorbě. Nazvučení bicí sekce v její naturální barvě a jejich 3D plasticita mě na rok 1988 udivuje. Kytarové duo Aresti / Matheos umí hladit, říznout, táhnout společně, nečekaně útočit v klamavých výpadech, nebo čarokrásně vykvétat do údivných obrazců.

Fates Warning nesahají po líbivosti, stále jsou dostatečně metaloví a nepopsatelně zastření. Nepokukují po mainstreamu a ani náhodou po výrazné jednoznačné hitovosti. Tato hudba nikdy žebříčky neatakovala a atakovat nebude. Trochu opak hitovějších Queensrÿche a akademických Dream Theater. Power metalové okovy vlastních počátků kapela ještě leští v razantních místech, aby je nakonec shodila v mohutném eposu "The Ivory Gate Of Dreams", hrdlo to propasti bezedného zapomnění. Song, který Fates Warning definoval jako progresivní jistotu své doby a rodící se veličinu. Komplexnost klenuté rytmické stavby, rozmáchlé vokály odpoutané do vlastních svébytných poloh. Harmonie a budované melodie jsou balzámem pro nejednoho náročnějšího melodika, který neztratil touhu po složitější hudbě rostoucí spolu s jeho osobností. Komplexnost a poutavost rozmanité atmosféry jsou stále ryzí, kovové, ale seskládané kombinačním citem do neotřelé mozaiky.

Zimmerman svým netradičním rozmanitým stylem žene hudbu Fates Warning ke zcela jiným metám. Výtečně mu sekunduje trochu upozaděný vládce čtyř strun DiBiase, který roste a je radost v nabídnutém zvukovém kabátku alba sledovat jeho stíhací hru, s kytarami tam, onde s bicími, či na výletech zcela mimo. Duo šestistrunné už jsem vynášel do nebe, ale jejich kooperace jest čítanková. O vyloupnuté virtuozitě netřeba hovořit, stejně tak o kompoziční citu a nepotřebě přílišně exhibovat.