Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kły - Chen

KłyChen

Victimer4.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Hledání světla ve tmě v duchu svojské post blackové poetiky, která má smysl.

V sousedním Polsku funguje a stále vzniká nespočet zajímavých spolků. Minimálně za poslední dva roky jsem zaznamenal nepočítaně nových desek, které stojí za pozornost a definují scénu na sever od nás jako netradičně (post) blackovou. A především svojskou. Za všechny kapely zmíním třeba Biesy, Odraza nebo Profeci. Při tom všem organizovaném hledání a následné protáčení by bylo bláhové zapomenout na už zasloužilé podivíny Furia. Na skupinu, ke které mám hezky vypracovanou slabost a která má v nejednom ze zmiňovaných jmen svoje prsty v inspiračním rektálu. No a která to konkrétně u mě celé odšpuntovala. Každá z těch kapel má své pro a proti a každá smilní s rodnou řečí těsně za prahem černého kovu, aniž by na něj úplně rezignovala a přitom se mu poměrně zdatně vysmívala. A pak jsou tu jsou tu labely jako Pagan Records a Godz Ov War, na jejichž nápaditý kádr je vždycky spoleh. Baví mě to všechno podstupovat, objevovat a hezky si mrvit hudební vkus do polohy zavrženíhodná parazitace na black metalu. Ale i znovunalezená úcta, samosebou...

 


Nejvíce ale poslední dobou ujíždím na post-blackových no name týpcích Kły. Abych to uvedl na pravou míru, přesněji od loňského alba Wyrzyny. U toho se dalo jak chodit po lese a houbařit, tak se nořit pod závoj nevšedního hudebního zážitku. Přičemž obojí mělo solidní trvanlivost a asi jediné špatné rozhodnutí v tomto směru bylo o tom všem před rokem nenapsat. Tak to napravíme letos. Je jasné, že Kły jsou také trochu podivíni. Nehledejme u nich členy a jejich jména, vystačme si s tím, že kapela položila základ už v devadesátkách, ale realizuje se až teď v posledních letech. Jejich podivnost ale chápu a vstřebávám o dost snadněji, než právě borce z Furia. Kły hrají směsku post-blacku, avantgardy a lehce depresivního rocku a posouvají to skrz psychedelii a coldwave prvky do celistvého, šťavnatého tvaru. Ohledně té deprese... on je to spíš takový depresivní nástřel. Jsou z toho cítit kapely jako Lifelover nebo Shining, ale celkově u Kły pozoruji takovou odevzdaně flegmatickou povahu. Neřekl bych přímo depresivní, jako spíš "seru na to a ono to nějak dopadne" styl.


Zejdźcie w mrok, tam jest światło!
Tam jest mrok
A niżej jest światło!


Chen je třetí album kapely a první díl dvojpříběhu, který je zamýšlen a realizován separátně. Je to hra se světlem a tmou. Je v tom poetika, vystínovaná kytarovka, studené odstřižení se od pupeční šňůry svázané s placentou kovové mystérie. V Kły tohle jen doznívá a odráží se od masívu do temných uliček podhradí, kde už si to potom žije vlastním životem. Neřekl bych tak přímo, že na Chen slyším něco skutečně originálního, jako spíš návaznost na kdysi vyřčené ve smyslu uchopení vlastního stylu vyjadřování natolik pevně a jasně, že si kapela jménem Kły může říct, že tvoří něco velmi specifického. Chen je roztodivně burácející kombinace temnoty, psychedelie, blackového aroma a rebelujícího, lehce nakrklého bigbítu pod povlakem. Všechno si to hezky sedá, zapadá do sebe a pak už jen jemně rezonuje. Žádné těžké sousto, pokud člověk nedělá úplně první krůčky tímto směrem. Samotné vyzobávání z alba je pak to, nad čím musí pookřát i kovaný znalec takto orientované produkce. Celá ta hra na světlo a tmu je tak blízko a zároveň daleko té naší... Nacházet a ztrácet se v ní je ovšem dobře trávený čas.


Malá kompilace protikladů, ve které má stejné místo radost a smích jako radost a smrt. Vemte si například podzemní roztržitost versus rozervanou chytlavost skladeb Hypnos nebo Bezslowie. Za mě jsou to dvě nejpříjemnější věci z desky. Obě to jsou hitovky, které mě pronásledují několik týdnů a nemíní s tím přestat. Do radia je nedostanete, protože jsou nakažené a možná brzy chcípnou, ale přesto je v nich něco jako poteciál jak zaujmout širší dav. Minimálně tedy širší schéma plebsu, kterému se klubou první tesáky a neláme si hlavu s polštinou. Přiznávám, že já s ní u některých kapel problémy mám, ale u poslechu Chen ji vážně neřeším. Je to polština poetická, stejně jako je poetická celá deska.

 


Doba, kdy jsem se nechal velmi silně zaplést do zpívankové avantgardy Lux Occulta a nemohl se vynadívat na podivnou noc odvyprávěnou na albu Kołysanki, je dávno pryč. Teď to zkouším jinde a dostává se mi hodně zajímavých zážitků. Kły pokračují na své cestě a nahráli zatím své nejposlechovější album. A pro mě i nejlepší. Tam, kde spíš jen načrtávali, dnes skutečně kreslí a jde jim to pěkně od ruky. Rozhodně doporučuji se po tom podívat, a nemusíte být jen takoví, kteří se rádi brodí tam, kde už black nemá pevná pravidla. Mě baví ta poetika, ten stále ladnější pohyb se stíny. Ten podivně flegmatický rozměr atmosféričnosti a celá ta hloubka povrchnosti, což je poslední protiklad, co dnes použiju. Chen je deska, která u mě boduje a bude bodovat i v topu za rok 2021, to je jisté.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 4.11.21 17:20odpovědět

I mně tohle poleze po roční topce jak žabička po žebříčku. Bolci od Krakowa jsou v poslední době ve skvělý formě. Já mám tuze rád i tu polštinu, ale to bude dost asi tím, že nežiju narozdíl od Vica u severních hranic.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky